Archiv článků

Kalendář

<<  červen 2018  >>
poútstčtsone
28293031123
45678910
11121314151617
18192021222324
2526272829301
2345678

Zobrazit ve velkém kalendáři

Jorasy napodruhé

Napsal: banan Dne: 01.04.10 23:11 Akce | Aktuality

Úvaha dlouze předtím (po osmi pivech a pár magickejch okách):

Pokaždé, když se vracím z hor, se něco změní. Něco praskne, jiné se zocelí, to zabolí, to se naopak uzdraví…..člověk je na pochodu. Vpřed, či vzad. Tělo i duše v horách procházejí očistcem. Hory tě pozřou, rozkoušou na padrť. Jsi-li připraven a ony nakloněny, pak tě i vyvrhnou a vpustí do života. Je jim jedno v jakém stavu a zda vůbec tě vyplivnou či vykálí, na co tě překoušou a rozdrtí. Je jim jedno jak moc nebo málo. Je jen na tobě, zdali se po vyvržení ze stolice vzpamatuješ, něco se naučíš a z pohnojeného rozdrceného zárodku vzejde statný strom, nebo se pouze v hovnech poválíš. Kopce tě odhalí dohana a vystaví na odiv či ku posměchu, podle toho co zasloužíš. Je jen na tobě čeho si všimneš, je jen na tobě co s tím uděláš. Hory nedělají nikoho lepším či horším, silnějším či slabším. Jen ti dávají příležitost něco změnit. Začínáš znovu a v ruce máš mapu. A to je ten důvod proč jezdím do hor a proč lezu i když se bojím víc jak metr nad zemí. A to je také ten důvod, proč už podruhé mířím do stěny, která mě již jednou před pěti lety překousala a vyvrhla v pořádně smradlavé stolici ….Chci se ještě jednou nechat překousat, překalit nebo překálit. Čím víc tím líp. Volba je tedy jasná. Pojedu ještě jednou na Jorrasy! Zůstal jsem té stěně stěn dlužen vrchol…

Kapitola první
Všechno k tomu vedlo. Jdu na lyže a myslím na to, jak bude fyzička ve stěně zatraceně potřebná. Jdu lézt a doufám, že nalezené metry si tělo zapamatuje. Při běhání po jizerských lesích se mi v mysli honí vzpomínky na předlouhé nástupy a sestupy. Při běžném životě jsem přestal používat rukavice, aby si ruce zvykly na chlad…..
Je to tady. Ležíme s Plechym ve ždáráku přímo pod setmělou stěnou. Nabalení v péřovkách a plni optimismu čekáme až se dovaří čaj. Je celkem teplo, jasno. Nebude víc jak minus deset-patnáct. Cesta vypadala odspodu dobře. Černý led co nás s Pavlem před lety tak potrápil v Rubáši je překrytý většinou polystyrénovým firnem. Kuloáry spojující ledová pole jsou slušně vyledněné. Jen do vrcholové 300m stěny není moc vidět, ale stejně tam prý moc ledu nebývá. Předpověď na další 2-3dny velice slušná, SMSky od kamarádů a ženy z údolí nám dávají značnou šanci. Snad první letošní několikadenní okno v počásí nám dává šanci. Jen se musíme vyrovnat se silnějším větrem. To nám musí stačit, nemůže chtít všechno. 

V jednu ráno vstáváme a po druhé hodině už sbalení šlapeme první metry pod trhovku. Máme tam z večera porychtovaný fix, takže by obvyklá zdržovačka nemusela trvat tak dlouho a sebrat tolik sil. Po třetí hodině už za svitu čelovek dupeme souběžně po prvním ledovém poli. 500m dlouhá většinou 70°ová skluzavka je za námi krátce po svítání. Je čas na první amarounové tyčinky. Musíme nabrat síly do dalších délek v kuloáru. Led se tady staví na zadní a místy značně ubývá. Valíme dál klasicky. Stěna nás na pár délek sevřela do několik metrů širokého koryta. Rozměry stěny nabývají na neskutečných rozměrech. Všechno už je daleko, všechno je studené a ponuré. Na ledovec v údolí už svítí v plné síle slunce, ale my se při jištění nepřestáváme klepat zimou. Vytahování péřovek z báglu na tu chvíli neriskujeme a lezení v téhle obtížnosti by s nimi stejně možné nebylo.

Vědátoři ve stěně
Vrcholová stěna se občas probudí, oklepe se a všechen bordel se pak seběhne a soustředí do našeho kuloáru. Plechy při jednou z takových kameno-ledopádů procedí mezi zuby, že kdyby se nahoře vysral, určitě by to proletělo celou cestou a dopadlo přesně do místa našeho nástupu. Chvíli jsem jeho teorii nevěřil a několik délek mi ležela v hlavě a v kalhotách, až jsem se jako pravý mladý vědec rozhodl ji ověřit. Jelikož Plechy než něco publikuje, rád to ověří hned dvakrát, testoval teorii hned druhý den ráno. Jako závěr lze konstatovat: a) teorie je pravdivá, nelezte proto cestu Colton-McIntyre za jinou dvojkou!!!, b) před osobní retestací teorie, si smotejte lana na štand, trajektorie zkušebních předmětů je vskutku neodhadnutelná.

 

Hlavní dějství
Kolem poledne svačíme pod klíčovou délkou spodní části cesty. Led je kolmý, jeho tloušťka se povážlivě zmenšuje a s tloušťkou ubývají i možnosti jištění. Lézt v plné polní a s báglem špatně jištěné WI6 s výhledem na ledovec, který je 700m pod vámi je celkem žrádlo, jen si nenechat zaskočit….V duši kvituju nalezené metry v ledu, co jsem jich jen letos absovoval. Po nejtěžší délce ledové části cesty se sklon opět postupně zmenšuje, natečení se z předloktí vrací zpět do lýtek a nezbývá než běžet, utíkat co nám lýtkové pletence, dech a zásoba šroubů dovolují. Ve čtyři hodiny žvýkáme další amarouny pod vrcholovou stěnou. V duchu při tom počítám. Na vrchol 300 výškových metrů, údajně 3-4délky lezení a pak 3 lehčí hřebenem po napojení se do Wolkerova pilíře. Do úplné tmy 3 hodiny….to musíme dát. Zabivakujem na vrcholu. Ve stěně jsme stejně za celou dobu ani nepřičuchli k nějakému místu na kterém by se dalo postavit bez toho, aby při tom praskaly lýtka. O sezení nemůže být řeč. Nesmíme se zdržovat a co nejrychleji na vrchol… Snažím se vybrat nejpravděpodobnější směr. Obrovská, rozlehlá, snad 500 široká vrcholová stěna nabízí všechno. Převislé kouty, plotny, desítky rozlámaných žlabů…všechno podrhuje úžasná expozice a pocit blízkosti vrcholu. Čert aby se v tom vyznal, kam to všechno vede. Volím směr nejmenšího odporu a snažím se rychle odlézt. Tělo už začíná bolet. Však už máme skoro tisíc metrů lezení a jedenáct hodin lezení v krvi. Rychle na vrchol!

Led ubývá až úplně mizí. Jištění minimální, nápor na nervy sílí. „Jestli jebneš, tak jsme voba mrtvý vole“ uporňuje mně občas Plechy mezi drkotáním zubů. Snažím si to nepřipouštět. „Lez jako vždycky. Nic co bys nezažil, jen v klidu“ snažím se vzdálit od reality. Snaha o rychlé lezení dostává na frak. Obtížnost stále stoupá. Jedna délka=jedna hodina=nakost zmrzlej parták=ještě pomalejší postup. Rovnice platí dokonale. V půl sedmé už jsem v koncích. Světla že bych vrazil i do sloupu veřejného osvětlení a navíc jsem nalezl do zjevně slepého směru. Pohyby těžknou až jsou na hranici proveditelnosti, jištění dobrých 10m pod nohama. Nemam na to! Konec, nevím jak dál! Ve větru se pokouším domluvit s Plechym co s touhle nahovno situací. Bivak ve vrcholové stěně nepřipadá v úvahu, není tady ani 10cm čtverečních v rovině a my musíme zalézt do ždáráku, jinak z nás vichr vycucá všechno teplo. Padlo rozhodnutí. Po složitém slézání a slanění od pochybných skob sjíždíme zpět na konec ledového pole a po hodince akrobatického cvičení v mávání s cepínem máme poličku akorát tak na sezení pro dva. Nohy budou viset do doliny. Zalézáme do ždáráku a spacáku a zapalujeme v rukou svíraný vařič. Druhý musí držet žďárák. Přemýšlím o tom, jak je mi v podstatě parádně teplo a o co je tenhle bivak lepší než ten před pěti lety v Rubáši, kdy jsme viseli bez spacáku, péřovek i poličky v podobném místě. Asi jsem se přeci jen něco naučil…sundávám si při tom boty. A KURVA!!! Palec levé nohy je dokola obalený jedním velkým puchýřem, jako prsten. Dohajzlu, omrzly mi prsty. Už je to tu zas. Mam tu levačku nějak rozhašenou. Za celý den jsem necítil nic zvláštního a takovýhle překvapení. Bohužel se teď nedá nic dělat. Nic než dolézt cestu a sestoupit do doliny. Noc byla taková jaká asi musel být. Plechymu povolila polička pod zadkem, takže noc tráví ve visu a krátí si jí nadávkami, úlevným vzdycháním a klepáním kosy. Já sedím, ale každý poryv větru mě zlomí v pase tak, že si omlátím hlavu o pokrčená kolena. Ale chvílemi upadám do spánku a je mi celkem teplo. Jak říkám, nebyla to špatná noc. Ráno už jen ověřujeme včerejší zdání, že vrcholovou stěnu polezeme skoro celý den. Pět délek nám trvalo snad osm hodin. Na vrchol se dostáváme poupraveným směrem až ve čtyři odpoledne. „Ahoj starý brachu, dlužil jsem ti návštěvu z minul a dluh mám splacen“. Je neuvěřitelný rozhled a dostavuje se chvilkové uvolnění. Cpeme do sebe předposlední tyčinku a mažeme dolů.

    

„Sestup je v tomto období obzvláště vypečený…“ Slézání lavinézního žlabu. Přeskok odrhovky, kde si Plechy neodpustil předváděčku, kterak se tlama pohubě brzdí cepínem. Pochod po ledovci. Slanění. Ruletový sestup spodního ledovce a hledání chaty potmě pomocí GPS na mobilu, výškoměru a s pomocí fotek a na závěr vykopávání skoro 2m vysokého tunelu ke vstupu do winterraumu z verandy chaty, která je vytrčená dobrých 200m nad ledovec. Už toho máme vážně dost. Kecy o jídle už jsou definitivně zakázaný. Jediné co máme je čínské polévka na každého a poslední kapky plynu. Dehydratací žereme sníh po hrstech. Uvnitř přichází mírná úleva a už se téměř radujeme, že máme všechno za sebou. Jen ten hlad a žízeň. Od chaty už má vést do údolí turistická cesta. Vidíme vesnici v údolí pod sebou, kousek dál Courmayeur. Herdek, ti si tam určitě žerou…. Ráno balíme co nejdříve. Děsí mne zhoršující se prsty a ostré slunce, které později nataví sníh a my se v tom budeme muset bořit. Bohužel se ukázalo, že nejhorší část sestupu je teprve před námi. Po chvíli se ztrácíme v labyrintu skalních prahů a stále se nám nedaří najít sestupitelný směr. Slunce paří, je vedro, poledne. Všechen sníh už je dávno rozměklý. Propadáme se místy skoro po prsa. Začínám mít značně stažené půlky a čekám, že každou chvíli odjedeme se základovkou přes práh do doliny. Herdek, já tady přece nebudu pobíhat jak blázen a čekat až ujedu s lavinou a skočím přes práh. A při tom už vidím do údolí na terasu restaurace…Napadá mne i varianta vrtulníku. Plechy se zdá být víc v klidu. Situaci nakonec vyřeší jedna nožová skoba, slanění a úprk žlabem. No už byl nejvyšší čas. Pak už jen sprostá prodíračka rozměklým sněhem na lyžařský okruh. Upadám na urolbovanou běžkařskou stopu a zaplavuje mne teplo a klid. Připitoměle se usmívám a vychutnávám pocit bezpečí a konce trápení. Zase jsme dole, zase jsme to zvládli. Běžkaři nás míjejí z bezpečné vzdálenosti. Individua válející se ve stopě a blaženě se usmívající asi moc důvěry nevzbuzují.
Večer už ležím na pohotovosti v chamonické nemocnici. Nohu v lázni a do žil mi proudí obsah kapačky. Doktor v goráčích pravil, že prej je to intermedium a řezat že nebude. Uff, aspoň něco. Až do teď mne ale vlastně nenapadlo, že by to mohlo být až tak vážné. Ovšem druhý den si s Plechym pro nedostatek adrenalinu v žilách běžíme ještě trochu pobloudit v mlze po ledovci pod stěnu, sjet nesjetelný les na lyžích, ztratit se v noci a znovu se nalézt a to všechno jen proto, že máme pod stěnou věci, které tam přece nemůžeme nechat. Omrzlinám to zjevně neudělalo dobře a v noci už jsme zase na pohotovosti, tentokráte oba. Já si užívám odstraňování nekrotické tkáně pod rajským plynem a Plechy mezi tím tahá z doktorů rozumy jak se o jeho omrzlé prsty dál starat. Nakonec jsme to oba přežili a to včetně všech částí těla, ale příště tam ten matroš asi radši necháme. Navíc jsme se shodli, že tahle výprava byla teda obzvláště vypečená …
Co to vlastně bylo

Grandes Jorasses, Colton-McIntyre – WI6, M6, 1200m, vrcholová stěna pravděpodobně dolezena cestou Extream Dream (ale kdo ví).17.-18.3.2010. Banán a Plechy. Letos jsme byli zatím se vší pravděpodobností jediní, kdo dokázal vylézt severní stěnu a sestupit na jih….

Komentáře (9) -

6. 4. 2010 12:35:40 #

Banáne...nádera a gratulace největší!!!
Písni mi prosím maila, potřebuju od tebe vydolovat pár info...teď v dubnu se tam taky chystáme...díkes

kleboň |

7. 4. 2010 19:47:04 #

TY VOLE kucí, tak to je teda mazec!! congratulace, banáne!! tomu řikám horolezectví!!! to není jak to naše okopávání ledíčků, ech... paráda!! a ať se vám omrzlinky dají v co nejkratší době do cajku, ideálně než vyschne lokální strouhanka!

ondra |

19. 4. 2010 23:06:14 #

+1,
jj, je to nátěr! Jasný favorit na oddílový výstup roku!

RK |

23. 4. 2010 19:22:26 #

jsem taky pro..

ondrej |

26. 4. 2010 21:48:37 #

Tak já teda z toho oddílu vystoupim ještě letos, ale Plechy se musi rozhodnout sam...

Banán |

27. 4. 2010 9:07:33 #

Zima mi je jen to vidím. Dávám hlas. Počin z kategorie luxusních.

JHml. |

8. 4. 2010 14:07:42 #

Moc pěknej vejlet!

Houba |

26. 4. 2010 22:05:19 #

Jinac díky všem za přání a kladné ohlasy. Klidně teda mužete psat i ty kritický. Ale ne moc Smile

Banán |

15. 9. 2010 5:31:44 #

Banáne, tak to je parádní nářez! Nelze než smeknout. Připojuju se ke všem komentářům... ikdyž koukám, že poněkud se zpožděním vůči datu tvého příspěvku, ale zas je to první ohlas z Amerického kontinentu a to je taky dobrý, ne? Smile Doufám, že palec už se úplně doléčil Wink A jestli oddílové stanovy umožňují členům účastnit se lidových hlasování za zahraničí, tak posílám hlas na ten výstup roku! Akorát doufám, že kvůli tomu nebudu muset až do Ottawy Smile)

Marek |

Komentáře jsou uzavřeny