Archiv článků

Kalendář

<<  červen 2018  >>
poútstčtsone
28293031123
45678910
11121314151617
18192021222324
2526272829301
2345678

Zobrazit ve velkém kalendáři

Superkuliár a superkosa

Napsal: banan Dne: 01.12.09 14:34 Akce

Kapitola poslední.
Teplý vítr mi jemně foukl do tváře. Připomínal, že bych si měl rozepnout spacák a vyvětrat odéry předchozích dnů z pytle ven. Rozepnul jsem ho poslepu na doraz a ještě se zavřenýma očima se protahuju: hlava, krk, „je tu nějaký teplo a příjemno“ pomyslím si. Promnu ruce, přitlačím páteř na podložku a pořád poslepu vychutnávám klid „hergot ptáci tu zpívaj, země je měkká, vzduch voní vlhkou hlínou….ráj!!!, ale která jeho část? Protažení nohou, „AUUU do pytle!!“ Ráj se nekoná . Ještě pořád jsem neotevřel oči , mozek a tělo unavené po předchozí párty moc nechtějí do akce. Takže pomalu, „co je tohle za ráj? Hmm…., no jasně, ARCO na přelomu zimy a jara“ Ale co herdek ta bolest v nohách, ta do ráje nepatří. „Hmmm… Bingo!!! Mám je drobet omrzlý vlastně.“

Kapitola první.
Svítá a z poza bariéry Aguile Verte, Mt. Dolent a Grandess Jorases mihotavě přeskočí několik prvních paprskú i pod severovýchodní stěnu Mt. Blancu du Tacul. Shazuju batoh plnej lezeckého harampádí před okrajovou trhlinou v blízkosti stěny a sedám na něj. Nastavuji tvář paprskům, povoluju boty i řemínky maček a nechávám teplou krev, rozehnanou nočním nástupem, vlít i do posledních konečků. Zakusuju tatranku se sněhem a pozoruju Pavla na ledovci kousek pod sebou jak bojuje s dechem a s kopcem. Už aby tu byl. Táhne v báglu velkou termosku. Přece jen tatranka je nejlepší s pivem a hned potom s nástupovým čajem. Nástupovej sníh je až daleko na chvostu stupnice. Už stojí vedle mě. „Davaj pití, ani nesedej, pivo nemáš, tak aspoň čaj“. „Hele já ji nebral, čaj jsi vařil ty, tak jsem myslel že ho přeleješ a dáš do báglu“ „nojo, ale v báglu jsi ji měl mít ty, tak proč jsi jí tam nedal?“ Chvíle ticha. No nic, sníh bude muset postoupit minimálně o jedno místo ve stupnici. Alespoň pro dnešek. Eště že nelezeme rampouchy na poušti.

Kapitola prostřední

       

Linie Superculoáru nemůže nechat zobák pořádného ledolezce v klidu a mačky ostré. Cesta spojením ledového a mixového lezení patří k tomu nejlepšímu, co lze v alpských stěnách podniknout …..tyhle věty si mrmlám a škrábu při tom hrotem pravé mačky po perfektní, kompaktní žule prvních délek. Žádná pořádná opora není v dohledu. Levá mačka vězí v centimetr tlustý spárce vyplněný ledem. Pokouším se při tom udělat na monohrotu silou svého strachu žábu, aby v tý zatraceně mělký spárce držela líp. Levej cepín zakříženej za viklající se lokřík velikosti pěsti, pravej pověšenej na rameni, není kam jinam pověsit. Poctivé čtyři metry pod sebou pod převískem zaraženej friend. Pravou sbírám zbraň z ramene a sekám ji co nejdále nad sebe. Do zmzlé sutě…asi tu bývá led, ale není. Odlétla hromada jisker,vysypala se kamenná drť a je cítit spálenou síru. „Kurňa víc s citem a v klidu“ nadávám si. Podruhé už jen přiklepávám cepín do rozšklebené díry v suťi, co se zasekla ve spáře mezi dvěma žulovými monobloky a ve které se teď pokouším balancovat. Něco u pasu mě pomalu začíná táhnou dolů. „Aha, asi jsem se podělal a teď se s tím musím tahat.“ Ještě že jsem se v Kozově ráji naučil lézt s mačkama po krystalech. Alespoň rozšlápnout si na větší krystaly a orazit se tak občas dá. „Doufám že mě Koza nahoře čeká s nějakým ze svých peprných špláchů a kolenem, jako po každým ledu doma“. Představa to není špatná, žízeň by byla, chuť taky. Radši udělám štand, abych se rozhlídnul jestli už tam nečeká. „Brrrr, kurevská kosa. No není tam no, taky bych se na to vy… čekat v takovým větru s kolenem, na dva ozbrojený trampíky.“ Ale výhledy by u toho měl, že by to nestačilo na tři malířský plátna. Pavel při lezení škrábe zbraněma po skále a mrmlá si při tom asi dost podobný věty popisu týhle cesty jako před chvílí já. Zřejmě jsme opět netrefili úplně dobrý podmínky. Další délka je dost podobná, málo ledu, hodně skály a na závěr 5m komín uzavřený ledovým poklopem. Pěkně v mačkách vykomínovat pod převis, zaseknout nad něj, nechat vyvlát nohy a rychle vyschybovat nad něj. Ještě že je tam erární solidní skoba. Montovat tam jištění osobně tak u toho zaručeně jebnu… Celá tahle operace byla navíc dost okořeněná přítomností dalších dvojek, které neměly tolik šťávy, aby se s cestou popasovali přímo, ale švihli první tři délky za roh. Nepoměrně (údajně) lehčím Bonatiho pilířem a teď na nás přes převis lítal všechen bordel, co ty nad náma shodili. Dost jsme si zanadávali a taky dost nahlas, ale nevím jestli to nějak pomohlo. Vršek už je jen taková obrovská skluzavka v průměru tak 70° někde víc, jinde míň.Lezeme často současně, jak je to jen možný při vyhýbání se ostatním. Je tady už povětšinou solidní led a po tom marastu dole se nám nic na světě nezdálo lehčího. Pak už stojí za řeč jen poslední výlezová délka z kuloáru na sněhové pole. Je to tak M5, krásnej mls s krásným výhledem, 500m nad ledovcem. Trošku zírám, když ostatní dvojky jedna po druhé pod touhle délkou otáčejí a jedou dolů. Oni jdou lézt Superkuloár, první tři nejtěžší délky oblezou, absolvujou lehkou pakárnu a pod poslední krásnou lezeckou délkou zase otočí… Večer na chatě budou říkat těm co se do toho plni obav chystají „my to lezli a je to pohoda, pijánko, já se ani nezapotil. Jen nějaký blbý češi tam jsou hrozně nebezpečný, páč toho půlku lezou souběžně a pak na nás při slaňování házej led, když mlátěj do glazurky nad posledním štandem“.

Filozofická vsouvačka
Obecně lidi nás na téhle cestě obrali o veškerou její krásu. Celá cesta je opravdu famózní kombinací skály, mixu, lehkého i těžšího ledu a scenérií, ale my si opravdu užili jen spodní délky, délky kde jsme byli téměř sami. A to nám přišlo jako zlodějina. Zlodějina od lidí, kteří takovou linii degradují tím, že se jí vlastně vyhýbají a jěště při tom pošlapou krásu ostatním, kteří se se s linií rozhodli měřit bez berliček a obcházek. Vedli jsme o tomhle tématu s Pavlem už nesčetně rozhovorů, na Koupáku, u Kozy, na chatičce na Valdštějně, při biváčích… Přijde nám, že v horách chybí pokora, pokora k lidem, k horám, k linii. Pokora, která vás buďto provází životem, nebo kterou se člověk naučí, když dostane v horách pořádně přes hubu.  No nic. Konec  mudrování.

 Kapitola předposlední  
Druhý den jsme se rozhodli pro úplně odlišný cíl. Krátká, málo navštěvovaná cesta, která ovšem má možná více kouzla než samotný Superculoár. Alespoň pro nás měla. Sami ve stěně, ledu i skály akorát, ledový vítr pod goráčovkou, jupíí. Balzámový obklad na rozbolavělé duše horolezce samotáře kazí jen rychle se měnící počasí. Rychle slaňujeme zpět na ledovec, vítr už není žádnej troškař, obal na mačky Pavlovi ulítnul, ani se nestihnul ohlídnout. Padla mlha a začalo sněžit. No to bude zase prdel při téhle viditelnosti a vichru trefit napříč 2km širokou planinou ledovce k naší bivakboudě pod chatou Cosmique. Orientujeme se jen podle kompasu na hodinkách a několika trhlin, co jsem si už za ty léta co sem jezdím zapamatoval. Huba omrzá centimetrovou vrstvou ledu. Vítr sílí a v nárazech se mnou hodí takovou silou že ztrácím směr a musím se znova orientovat podle kompasu.

                  

Bivakšachtle nalezena. Je v ní ale oproti ránu dost těsno, poláci, švýcaři, briti a češi, Kleboň s Elzou. Dohromady asi 12 lidí na prostor 3x2x2m, hromada materiálu a bouře která lomcovala celou boudou a při každém poryvu vháněla dírami v podlaze, stěnách a střeše sníh dovnitř. Z údolí přichází předpovědi počasí na mobily a všem se to zdá jasné. Jde sem snad monzun. Vítr má zesilovat, sněžení taky a to všechno na minimálně tři dny, není vyloučené že i na týden. Lanovku do údolí prý zavřou. Tím pádem je odříznutá možnost bezpečného a pohodlného sestupu. Jídla máme tak sotva na dva dny. Mohli by jsme na chatu, ale to stojí těžká eura a na týden? Ani si nejsme jistí, jestli před takovou frontou chatař nezavřel a nezmizel. A tak další den celé osazenstvo balí materiál zpod 20cm sněhového příkrovu, který nafoukal do útrob boudy a volí ústup na stanici lanovky.

 

Jsou tam stále otevřené vytápěné hazlíky. Těch pár dní než pustí lanovku se tam přežije a určitě tam nebude taková kosa jak tady. Viditelnost do 10m, vítr sotva na chůzi, 30kg bágl a půl metru nového sněhu nám nedal ani metr zadarmo. Pavel po 500m ztrácí stoupací pás, který při těchto teplotách nejevil známky přilnavosti na skluznici a bez něj neudělá v mírném svahu ani krok. Chvíli to zkouší bez něj, chvíli ho hledáme, ale je taková zima že každým okamžikem, který trávíme v tomhle prostředí se situace jen zhoršuje. Víčka mi přimrzají k sobě když se přestanu hýbat a vyvíjet tak teplo. Pavel ze zoufalosti skouší zout lyže a jít po svých, ale okamžitě se propadá pás. „Musí zatnout zuby a makat“, „nezmrznu tu na ztracenej pás“ jsem dost naštvanej. Každá minuta na tomhle větru a chladu je krajně nepříjemná. Zatnul zuby a makal, bořil se, že jsem ho chvílemi ztrácel z očí, občas se téměř nehýbal,ale makal. Při každém mém kroku se lano mezi námi napnulo a já zůstal v nakročení, pokoušel jsem se mu tak pomoci vyhrabat se z těch závějí. Na hřebeni pod Midi už povláváme jak skutečné pápěry. Nebýt tam fixních lan pro lyžaře tak snad přeletíme i Chamonix. Přijde mi komický, když si vzpomenu, jak tu za hezkého počasí korzují dámy s kabelkami v lodičkách a dole po ledovci, kde jsme právě bojovali o každý metr se prohánějí často caparti na lyžích. Na stanici poměrně s překvapením zjišťuji, že necítím prsty na nohou a ještě s větším údivem sleduju jak přijíždí lanovka. Kabina se divoce houpe, ale jezdí. Sedáme vysílení v čekárně a sundáváme ledové krunýře z oblečení i obličejů. Kamaráde pojď, jedem dolů, někam do tepla, vylízat si rány. Co třeba to profláklý Arco?

Komentáře (11) -

1. 12. 2009 15:33:36 #

Takovej filozoficko-romantycko-podelanej cajdak jsem dal dohromady a prispěl k životu lokowebu. No moc mi to psani nejde  z huby, tak mě nebijte.

Banán |

2. 12. 2009 8:45:24 #

i ty poeto!! good job.

Ajka |

2. 12. 2009 23:32:15 #

+1

RK |

2. 12. 2009 23:25:01 #

Ale nahodou je to super! Jen se odvazuju tvrdit ze ty komentare kolem ztracenyho pasu a dalsich chutovek byly trosku ostrejsiSmile  

plechy |

5. 12. 2009 14:10:53 #

A cetla to Sarka? Ja jen jestli jeste nekam nekdy vyrazis?SmileP

Petra |

7. 12. 2009 14:18:07 #

Cetla, necetla. Moc se ji stejne neptam  Jsem chlap a smrdim, ne? Smile

banan |

8. 12. 2009 11:03:17 #

AhaSmile)) tak to mas dobre zarizeny, R smrdet nesmi a ptat by se melSmile hlavne, ze Sarka taky smrdi a nepta se, ze?Smile

Petra |

17. 12. 2009 15:03:45 #

Super napsaný, Banáne! Akorát trochu se zpožděním...Smile
NO...kosa byla při odchodu vydatná...uááááá!!!
Hore zdar!!! Snad se zas v zimě potkáme někde nahoře.

Kleboň |

2. 1. 2010 19:49:21 #

Nazdar chlape. Gratuluju k paradnimu prelezu Drátů a dík za super foto-video report, uplne jsi me do toho nalakal Smile. Jak jsi ale ksakru prisel na náš web, uz se jeho sláva donesla až daleko pod Prahu?

banan |

6. 1. 2010 14:04:11 #

Díkes...topový podmínky to dost ulehčily...jinak doporučuju.
Je to opravdu fantastická cesta.
Se potkáme na jaře v ArgentiéreSmile. Taky tam máme nějaký resty/plány.

Kleboň |

6. 1. 2010 14:06:40 #

A web??? Našel náhodou a jsem za to rád.
Tývole...když kouknu na tu ranní fotku z bivaku, tak je mi kosa i tady za kompem...bleSmile

Kleboň |

Komentáře jsou uzavřeny