Archiv článků

Kalendář

<<  leden 2018  >>
poútstčtsone
25262728293031
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930311234

Zobrazit ve velkém kalendáři

Královské námluvy

Napsal: jirihusek Dne: 10.10.14 02:10

Vytrženo z kontextu:

Vlezlý tón budíku mě vytrhává z krátkého spánku. Pomalu rozlepím oči a začnu přemýšlet, co mě dnes zase čeká v kanclu k vyřízení. Slunce ještě nevyšlo, na nebi se třepotají poslední hvězdy. Aspoň nebudu cestou do práce brodit kaluže (letos jev nevídaný) a v pekárně si koupím čerstvou ještě teplou houstičku. Ovšem počkat! Jak to, že z postýlky vidím na nebe? A to individuum vedle mě taky vypadá jinak než manželka, kterou jsem si za ta léta zvykl vídat... Postupně se snažím utřídit vír myšlenek a smiřuju se s nevyhnutelným. Tak to nebyl jen další z pomatenejch snů. Opravdu se válíme někde v podbřišku Královny.

KřižovatkyKřižovatky


Pokus o návrat k jednotě času, místa a děje

Náš příběh ale začíná o pár dnů dříve. Z množství zájemců o horské dobrodružství nakonec zůstáváme jenom dva - Doudleba a já, z množství lákavých destinací pak z více důvodů krystalizují Dolomity. Jirka by se chtěl pověnovat kamení v Sellagruppe a já mám taktéž své žhavé želízko v ohni. Jen potichu šeptaný sen, který dlouho zrál. Výsledkem je, že jednoho sobotního rána sedíme v Jiřího multivaně, škádlíme plynový pedál s razancí Johna Bonhama a místo práskání biče zaznívají smělé výkřiky co všechno že v tom italském Legolandu pokosíme. 

Aby nás kopce nezastihly úplně nepřipravené, plánujeme věnovat aspoň den rozpinkání v rakouském Hochkönigu, kam také odpoledne dorážíme. Vůz necháme na parkále pod Arthurhausem, nabalíme krysy a nekompromisním stylem v šíleném tempu („Přece nenechám toho fracka, aby mě došel!“ / „Přece nenechám toho důchodce, aby mi utekl!“) se řítíme kopcem vzhůru. Kousek za Mitterfeldalm nás ale chytá lijavec a po ujištění chatára, že zítra bude „schlecht“ a pozítří „sehr schlecht“ to vzdáváme a pokračujeme dále na jih.

Konečně v Rozlomitech:

V neděli se deka trhá a na Sellajoch už dorážíme v plné odpolední sluneční palbě. Kocháme se těmi monstrózními almarami, které trčí přímo z pažitu. Nedostižný Langkofel, rozložitý Piz Ciavazes, závratný Piz Pordoi s odstrašující západní stěnou i do bílého oděná Královna s nezbytnou korunkou z mraků.

Na rozlez šupajdíme k blízkým věžím Sella, kde ve střídavém vedení a se střídavým úspěchem provlníme šestidélkovou rozlezovku pěkně na slunci. Hezké to bylo a ideální na seznámení se specifikem místního lezení - chytů rozličné kvality a velikosti je k použití přehršle, stupy oproti tomu téměř chybějí. A nebo už začínám bejt krátkozrakej a nedohlídnu k nohám...


Úsměvy na Selláchúsměvy na Sellách


Sassolungo & comp.

Ráno je opět pravé italské azzuro. Kolem nás se šturmují lezčíci ke svým výstupům. Německá tlupa jde rosit do Rossiho, francouzští borci se míchají do Micheluzziho a my správně po česku vyčkáváme, až se stěna vyhřeje a vyschne. Když už chvíli před polednem dojdou veškeré výmluvy, vydupeme i my ke zdi. Máme před sebou pěkně vypadající devítidélkovou sportovku. Opět ladně prostoupíme s tím, že těžká délka, ostatně stejně jako včera, vychází na Jiřího. Však ji taky pašák vybíhá jen s lehkým zadýcháním. Na Gamsbandu zamáváme druhé polovině stěny, narychtujeme lasa do slaňáků a po zážitkovém slanění - i pár jízd vzduchem bylo - jsme zpátky u auta.


ve stěně Ciavazes


a jedeme dolů (almara vzadu Pordoi)


asi tudy jsme se štrachali


Zítra je třetí den, den krizový. Ovšem předpověď počasí je stále nadějná a restovanej den se proto odkládá na neurčito. Přes Fedáju sjíždíme do Malga Ciapela, kde za kempem uvaříme, protřídíme materiál na to dvoudenní trápení, nařídíme budíka na šestou a vytuhneme. Arnoštek má naštěstí asi kšeft jinde.


Do trojky s Královnou:

Ráno ještě za šera do sebe natlačíme snídani a s ohledem na očekávané silně minusové noční teploty do našich už tak plných batohů přicpáváme spacáky (nakonec to s tou teplotou tak „žhavé“ nebylo, ale kdo to má tušit...). V sedm se vydáváme kopcem k rifůdžu Falier. Kolem nás ještě profrčí čtyřkolka s alpinisty. Takto se tu tedy řeší brzké nástupy. Mazané. Obdivujeme postupně se vynořující jižní stěnu Královny, která chytá první sluneční paprsky, a krásnou Malga Ombretta. Při pohledu na tu ohromnou hradbu si Jirka vzpomene, že nechal dole v autě ještě horkej čaj a byla by škoda, kdyby vychladnul. Já si zase nejsem jistej, zda jsem doma před odjezdem nenechal napouštět vanu. Nakonec však potlačíme všechny myšlenky na ladnou otočku a sestup do údolí a pokračujeme stále vzhůru. V pancíři šedivých ploten se snažíme vyšpiónit pověstnou Rybu (no, to bychom se ještě museli rozlézt...) a kdesi vlevo najít i náš nástup. To se nakonec daří a o půl desáté začínáme krájet první lehké přístupové délky. Před námi už v cestě operujou asi zmínění alpinisté. Mají jen lehký batůžek s větrovicí, pitíčko v krabičce a tenisky. Pašáci s bivakem nepočítají.


Stěna


Vháním Jirku do úvodní - prý klíčové a rozřazovací - délky. Batožinu nechává dole, posléze ji i s tou mou vytáhneme. Jiří srdnatě zabojuje, prokřehlými prsty se přes několik lehce zateklých nechytů prohladí až kousek před pověstný dolezový koutek. Tady ale chybí pár centimetrů k přelezu a nakonec vše řeší tricam v dírce. Přece nebudeme v kilometrové zdi nacvičovat nějaký metrový boulder... Za chvíli hlásí štand, vytáhne krysy a já se vydávám za ním. Sice se daří čistě, ale opět jsem jednou rád za svou výšku a v závěrečném žertovném koutku hodně poulím oči a chválím zdatného prvolezce. Podobně jako řada našich předchůdců se shodujeme, že čísílko bude asi vyšší než to, které udává průvodec. Každopádně okamžitě vygenerujeme heslo „Mariacher byl machr“, které si pak ještě cestou několikrát připomeneme. Štand ve dvou skobkách v legu a viklavém hrotu je z těch lepších, které může stěna nabídnout. Proto se tam radši moc nezdržuju a pokračuju dál sice lehčí, ale ne moc příjemnou stěnkou.


dolezový koutek umí vytlačit bulvy


třídění kostiček lega (nahoře letka andělů strážných)


Pak už vše běží jako na drátkách (ne, ferratu jsme nepotkali). Bloudíme ve změti ploten, převísků, pilířů, říms, zářezů a vždycky se nějak podaří najít řešení v podobě odvahy, síly nebo traverzu. Několikrát se zapráskneme (z toho jednou kvalitně včetně následného slanění vylezené délky), užíváme si expozici v těch několika krásných plotnových úsecích, čarujeme s friendy, vklíněnci a tricamy a nadáváme na batohy, které za sebou v některých úsecích smýkáme na laně. Na bivakovací polici v polovině stěny dolézáme se setměním a k dvanácti délkám uváděným v průvodci jsme přidali tři další.


když to nejde výš, problém řeší traverz


Jirka se zavazedlem


Civetta kejčuje ve večerním slunci


Bivak je pětihvězdičkový. Střechovitý převis chrání před nepřízní počasí, ohrádka z kamenů před nechtěnou exkurzí do doliny a několik erárních karimatek a izofólií poskytuje dostatečný komfort. Navzdory tomu se nám nedaří příliš spát. Každý si v hlavě soukromě rozplétáme ten dnešní den. Nečitelný směr výstupu, narůstající zdržení při tahání batohů a několika zaprásknutích, obavy, zda vyjdeme s vodou a zda vydrží nezvykle dlouhé období krásného počasí. Pokud zítra nezrychlíme, můžeme mít seriózní problém. Slanění/slezení stěnou je to poslední, co bychom chtěli absolvovat. Nakonec přesto zdřímneme a vy si teď opět můžete vychutnat první odstavec této poněkud zmatené stati.


*****ložnice


Pokus o snídani se v mém případě moc neliší od toho o večeři. Tělo se jídlu brání a radši už by se vidělo na sestupu. Ještě za ranního šera visí Jirka v úvodní délce nad bivakem, která nás vyvede do moře ploten v lavorotvarém headwallu. Postupně ukrajujeme další metry téhle nekonečné zdi. Nákresy z průvodce i interdrátu nám už neslouží jako návod, ale pouze jako inspirace a pobavení ve chvílích bezradnosti - beztak všechny lžou (zájemcům za pivo doporučím ten nejlepší ze špatných). Už dávno lezeme spíš podle pocitu a nálada v mužstvu se odvíjí od toho, zda náhodou narazíme na skobku jako potvrzení, že jdeme správně, nebo zda právě vyrábíme nějakou významnou variantu. Každopádně vzhůru. Dole pod námi od rána vodník Kebule vaří mlhu a ta teď pomalu stoupá.


snové délky druhého dne


Několik délek pod vrškem volíme lehce rozchrastaný kout a doufáme, že vede kamsi na hřebínek. Naštěstí tomu tak skutečně je. Ještě pár poctivých délek ve skále horší kvality a najednou je tu bod, odkud se musí na všechny strany dolů. Je půl třetí a přes rostoucí oblačnost se nabízejí překvapivé výhledy. Kousek od nás se prsí vyzývavá Civetta, můžeme přehlédnout celou Palu i ohromný suk Piz Boe s Pordoi, Ciavazes, Sellou a blízkým Sassolungem.


lehce jetí nápadníci Královny


Na nějakou hutnější romantiku bohužel není čas. Čeká nás ještě nepříjemný sestup do Passo Fedaia. Trocha slézání, trocha slanění a za chvilku jsme na ledovci a nacházíme stopy tenisek. Tak to bouzci asi včera stihli. Při představě, že po téhle naleštěné sklenici běhali včera za postupujícího soumraku v keckách, se mi nedělá dobře. Místy je to i v pohorkách docela boj. Od suti pod ledovcem nás dělí už jej několik desítek metrů a terén je náhle strmější a i tvrdý firn se změnil v čirý vodní led. Co proboha dělaly tenisky?! Záhadu se nám povede rozluštit díky kusu drátu vmrzlého do ledu. Původně jsme nad touto zjevnou památku na velkou světovou vojnu postáli v pohnutí a pak až nám došlo, že se z toho slaňuje. Jako ten těžší z naší dvojice jsem demokraticky určen, že pojedu první. Jiří zatím ohnutý drát přišlapává, aby se úplně nenarovnal. Naštěstí vydržel a my se za chvíli oba scházíme v suti, odkud už nás čeká jen pochod smrti do sedla a dále po silnici do Malga Ciapely. K autu dorážíme kolem šesté kvalitně jetí. Místo kolen makaroni al dente, ruce opuchlé a i ostatní oudy tělesné v rozličných stadiích rozkladu.


na sněhu je sranda...


...na ledu už míň


slaňák vzor 1. světová


průběh námluv


Po večeři upadáme na matraci a zatímco Jirka občas zabere, já většinu noci chladím prsty skrz otevřené okýnko na kapotě automobilu, na kterou vytrvale mží. To bychom měli...


Co bylo dál?

Zamávali jsme Dolomitům a rozpohybovali se směrem k domovu. Jeden den jsme ještě své prsty potýrali na rule zillertalských Věčných lovišť a pak už vstříc českému podzimu. Až když jsem následující den po příjezdu těm svým cácorám sklepával vlašské ořechy se stromu, došlo mi, že to máme za sebou. A bylo to dobré.


Pro statistiky, kronikáře a milovníky souhrnů:

20. - 26.9.2014 ve složení Jirka „Doudleba“ Doubrava a moje maličkost

1. Sellaturm - Icterus 7a

Piz Ciavazes - Roberta 83 7a+

Marmolada - Moderne Zeiten možná s částí Giordaniho dolezové varianty Extrem - klasa lítá mezi 7+ a 8, ale koho to zajímá...


Rozloučení a prosba:

Buďte šťastni a sázejte ořešáky, ať mají následující generace kde sbírat vlašáky a bilancovat prožité!

j.


Jo, za ty pěkné fotky chvalte Doudlebu, za ty nekvalitní hrůzy nadávejte mně.

Ciao arampikátoři!

Komentáře (1) -

10. 10. 2014 8:04:24 #

Tisíceré díky IT kouzelníkovi Brambůrkovi za vložení mejch nesouvislejch plků na web. Já jsem na krocení těch splašenejch elektronů asi moc pankáč...

JHml. |

Komentáře jsou uzavřeny