Archiv článků

Kalendář

<<  prosinec 2018  >>
poútstčtsone
262728293012
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31123456

Zobrazit ve velkém kalendáři

retykon 20 11

Napsal: jirihusek Dne: 05.11.13 15:26 Akce

Mezi lokočlánky jsem vždycky nejradši pročítal reporty o zájezdech. Drnovy zprávy o tom, jak chutnalo francouzské víno či rakouské vápno, občasné hlášení z ledového dění a konečně klenoty lokoťáckého písemnictví - Banánovy filosoficko-drsňácké cancy z wandů našpricnutých sněhem. Bohužel, málokdo už dnes má čas a chuť se o zážitky podělit. Proto když jsem při přehrabování HD narazil na spisek, který jsem si pro věčnou paměť sesmolil z návštěvy Rätikonu v roce 2011, nějak mě opustila zdravá sebekritika a rozhodl se jej dát k lepšímu. Nečekejte žádnou perlu. Spíš připomenutí jedné podařené (no...) akce. A třeba má drzost vyburcuje i ty ostatní, kteří se stydí publikovat. Vždyť pokud náš oddílový web snese to, co bude následovat, tak už snese opravdu všechno. A příště se polepším a zkusím zase vyhrabat něco z historie oddílu.

 

Rozum a cit v Rätikonu

            Už delší dobu jsme si spolu s Ondřejem pohrávali s myšlenkou, že bychom vnořili své zhýčkané ruce do spár „evropských Yosemit“ - italského Orca. Dohodou byl stanoven termín začátkem července, aby ten z nás, který chodí do práce (rozuměj já), mohl využít svátků, a začalo shánění spolucestujících, kteří nám pomohou zaplnit vozidlo na tak dlouhou cestu. Na háček se chytili Zdenda s Honzou, kteří však mohli jen na pět dní. Lítostivě jsme tedy zamáčkli kroupu, vzdali Orco a pustili se do hledání dostupnější destinace.

            Počasí nedávalo šanci žádným rakouským blízkoalpám, a tak rozhodnutí v podstatě na poslední chvíli padlo na švýcarský Rätikon. Ještě narychlo tisknu nějaké nákresy, Ondřej vyfoukne Banánovi před nosem Drnova průvodce a v pátek fičíme Nevadou směr Turnov, kde přesedáme do Zdendova cojávímcojetozaauto a pálíme směr Rätikon. Drobná zastávka v Plzni na dokoupení zásob (hlavně chleba, že...) a večeři u Yakuzy a dále přes Rozvadov z republiky ven. Ukrajujeme kilometry z německých dálnic, necháváme se vytáhnout z vozu lichtenštejnskými celníky a po objížďce si děláme vyhlídkovou jízdu kolem celého velkovévodství. S rozedněním přijíždíme pod stoupání na Schuders. Cesta do vesnice a dále po „Rätikon highway“ až k parkálu u Pardutzhütte je vskutku plná zážitků. Vozidlo se trápí na jedničku, občas si škrtneme podvozkem a kvalita silničky i pohledy do údolí mi místy připomínají soft variantu naší nedávné indické anabáze. Kdosi trefně poznamenává, že na těch osmi kilometrech by se elév absolvující svou první jízdu v autoškole, změnil v ostříleného šoféra. Vše nakonec klapne a v půl šesté vylézáme na plně obsazeném (dvě auta španělská a jedno brněnské) plácku pod Pardutzhütte a vychutnáváme pohledy na stěny atakované prvním ranním sluncem. Teď ale do spacáků a aspoň trochu dospat cestovní cech.

 

Schweizereck a okolí

            Dvě hodiny spánku musejí stačit. Pomalu se lámeme ze šláfsaků a kýveme na sebe s právě probuzeným Španělem ze kterého se vyklubal Patxi Usobiaga. Ten se z pohodlí karavanu podivuje našemu „czech cowboy style“, kdy přijedeme nad ránem, dáme dvě hodiny šlofíka na parkovišti a hrneme se do stěn. Holt jiná nátura, tihle jižani. Nad snídaní hodnotíme svoje možnosti, (ne)schopnosti a zdejší nabídku cest. Zdenda s Honzou na seznámení vybírají Haldejohli (7-), na už nevím kolikátou Kirchlispitze, a my s Ondřejem se zkusíme vedle nich provlnit klasickou Via Pardutz (6/A0 či 8-).

            Šlapeme vzhůru alpínskými loukami pod nástupy a s otevřenou papulou koukáme na stěny poskládané ze superpevného vápna, kvetoucí kytky a švýcarské milky, které při každém pohybu vyzvánějí. Idyla.

 

Milka s hákenkrajcem

            Nástupy našich cest jsou kousek od sebe, a tak zatímco Ondřej uhání první lehkou délkou, můžu pozorovat kluky, kterak straší v pověstné první trojkové délce Haldejohli. Tak tu bych teda lízt nemusel (to ještě nevím, že se tam za pár dní taky budu kroutit). Se spoluvojákem krájíme jednu délku za druhou a po několika pěkných, v rozmezí 4 - 6+, doháníme na travnaté polici dvojku Rakušanů. Svačíme a kocháme se. Počasí je docela slušné, ale teploty nic moc. Stále je pod mrakem a z nebe občas zamrholí sníh. No, však jsme taky víc než dva a půl nad mořem, že...

            Čas si krátíme průzkumem parádní hodinoformní jeskyně, která je plná kamzičích exkrementů, a po odlezení rakouské dvojky se i my pouštíme do rachoty. Čekají nás dvě sedmové délky, které nás mají dovést pod klíčovou délku za 8-. Obě délky se daří v pohodě z placu a už stojíme na štandu pod klíčovým místem. Řada je na mně. Po asi deseti minutách zkoušení panuje v mužstvu bezradnost. Vždyť to musí nějak jít! Konzultujeme možnosti a nakonec kupodivu řešení nacházíme. Je prosté až běda. Takže aspoň alles frei vzhůru. Závěr délky je nádherné a už snadné lezení podél hrany sokolením za vodní žlábky. Štanduju a dobírám Ondřeje. Ten už řešení problému zná, takže postup bude jistě plynulý a rychlý. Po dobrání prvních tří metrů však ke mně zdola zalehne zahuhlání a následně lakonické oznámení: „Hele, vojáku, asi jsem si přerval poutko v prstu.“ Tak to je konečná, finito. Ondřej se syčením dolézá za mnou a přemýšlíme, co dál. Padá rozhodnutí, že slaňovat nebudeme. Ze šťáradla vytváříme provizorní protihybnou dlahu a několika lehkými a dvěma šestkovými délkami uháníme na vršek. Zpětně musím před spoluvojákem smeknout, protože dolez zadarmo rozhodně nebyl a jednoruč si to už vůbec nedovedu představit.

          Čech se přizpůsobil

 

 

Ondrova nefalšovaná radost z příhody s prstem

 

             Na vršku se scházíme s haldejohláky a připravujeme sestup na rakouskou stranu. Ještě fotíme jakousi dvojici v nedalekém Silbergeieru a pak už uháníme Schuttrinne (odvozeno z českého zoufalého výkřiku „Šutry ne!“) a jedním slaněním dolů.

            Při balení lan nás překvapí ženský křik. Nějaké povykování a výskání. Na SOS to nevypadá, tak valíme přes Schweizer Tor zpět do Švýcar a k plechovkovému. Chvíli po odplombování chmelové limonády kolem projíždí auto, kterému Patxi skáče do cesty, tahá z něj nějakou holčinu a začíná ji nalévat vínem. Prý Nina Caprez a Silbergeier a první ženský přemak, a jako že se to musí oslavit a že to vejskání bylo od ní, když vyvrcholila poslední dýlku. No, těprsk! Začínáme si zvykat, že jsme se tu sešli kvalitní elita (časem se mihne i David Lama).

 

 

Nina (horní tečka vzadu ve stěně) má fotku s Ondřejem. Šťastná to dorostenka!

            Nina fičí kalit do údolí a zraněný voják má čas zajít si ke Španělům o radu ohledně svého poškození. Prý otejpovat do X a pak rovnou bombit do plnejch - A muerte! - říkal Patxi. Ondřej vypadá, že jeho léčebným metodám moc nevěří, a dochází k rozhodnutí, že zbytek zájezdu pojme turisticky. Tím ztrácím až do konce akce stálého parťáka. Naštěstí večerní družba nad lahví výborné kořaly s brněnskými borci mi vynáší spolulezce Roberta.         

            Ráno jsme všichni mírně zdrchaní, ale perfektní slunečné počasí nepřipouští kompromisy. Zdenda s Honzou si vyhlídli pěkně vypadající Komet (7-) a já s Robertem nakonec volíme horkou novinku z loňska - cestu Kamala (6c/A0 či 7a fr.). Nástup pod stěnu už známe, a proto za chvíli stojíme pod první délkou. Tu zrovna dobojovává švýcarská dvojice. Chvíli přemýšlíme, jestli to má cenu, ale skála vypadá pevně, takže na sebe snad nic házet nebudeme. Švýcborec se navíc umí perfektně ohánět expreskou šáhlovačkou hákovačkou, takže pánové budou postupovat dozajista rychle.

 

Kirchlišpičky

            Taháme slámky a na mě vychází první délka za 6c. Parádní lezení, které si trochu pokazím zauzlenýma rukama a pádem. Po rozuzlení už pak pohoda až ke štandu. Čeká nás klíčová délka za 7a, kterou je možné i hákovat, a na čelbu nastupuje Robert. Pěkně mu to odsejpá, v těžkém trocha sezení a vymýšlení, pak drobné přiháknutí (přece nebudeme v třísetmetrové cestě dokola zkoušet metrový úsek) a už na mě haleká z druhého štandu. Dolézám za ním (čistě si to nechám na příště) a vybíhám jedinou nepevnou délku v celé cestě. Ještě přechod travnaté lavice a následuje parádní lezení v perfektní skále. Obtížnost stále mezi 6a+ a 6b+ a zvláště poslední tři délky v headwallu jsou neskutečným zážitkem.

            U stěnové knížky si potřeseme ploutví a můžeme zapsat první krajanský přelez téhle krasavice. Pohodlným slaněním se dostáváme pod stěny a upalujeme ke stanům. Další plechové, pár hltů kořaly a zamávání brněnským borcům, kteří odjíždějí za dalšími zážitky hlouběji do Švýcar. Naše řady rozmnožili Banán s Jindrou, kteří dnes loupli Pardutze a nazítří si nechávají doporučit Kamalu.

           

Robert a Kamala

            Pondělí. A počasí zase jako malované. Ondřej vyloudí lajnu a jde hledat místo pro natažení - vzniká poctivá a morálová shitline nad kravskými lejny. Dneska se nechávám přichýlit od Zdendy s Honzou a společně jdeme na něco kratšího. Volba padá na Desú (7+). Nástup je nejkratší možný - polezeme hned vedle Kamaly.

            Přikolmenými travkami se blížíme k první délce - delikátní sedmové lezení v téměř kolmé plotně si vychrochtává Zdenda. Následují trochu legoidní délky za 6 a 7+ a rázem jsme na travnaté polici v půlce stěny. Cesta se snaží vybírat úseky pevného vápna v moři trav, ale vyjma první a hlavně poslední délky to není žádná zásadní krása. Za chvíli je posekáno a na sestupu pozorujeme Banána s Jindrou, kterým se asi Kamala líbí tolik, že se rozhodli viset v ní až do večera. Inu, sveřepost.

 

Romantika ve stěně

 

Honza a Desú

 

Botanická zahrada v půlce stěny aneb kousek Drábovny v Alpách

            Odpoledne dáváme shitline a po blízkém setkání s lejnem i koupání v potůčku, plechopivo a večerní vínisko. Nazítří řady turistů rozšiřuje Honza a Zdenda nám naplánoval Via Andres (7-/A1 či 9-). No, uvidíme, co řekne kocovina.

            Ráno vyrážíme chvíli před Banánem a Jindrou, kteří dnes plánují relaxovat v krátkém Little Joe (7). Dorážíme pod poslední Kirchlišpici a v rámci časové úspory volíme nástup přes Haldejohli. Zdenda mě vysílá kupředu a já si tak můžu užít pověstnou první délku. Psáno za 3, ovšem vyskytne se poctivé pětkové lezení s pochybným jištěním a v nevalné skále. Už chápu, proč tu kluci první den trochu šachovali. Nicméně se podařilo a dvě délky vápnotravních traverzů nás dovedou do originální Via Andres. Ta se probíjí pancířem krásných ploten diagonálně vpravo.

            Na štandu kontrolujeme topo a seznáváme, že nás čekají tři délky v ranku 6+ až 7-, přičemž plánek zmiňuje u všech délek „viele Haken“. Fajn. Nejtky nebudou, ale skob evidentně přehršel. Však jsme si taky chytře nebrali žádný vklíněnce - jen friendíky 1-3 a ty tu stejně nevyužijem, takže zbytečná zátěž.

            Zdenda odlézá od pěkného štandu tvořeného kruhem lepeňákem. Chvilka kroucení a už cvaká skobku. Další skobu nevidno, tak traverzuje vpravo a přes dva nejty (asi Achtibahn) valí k další skobě. Pak stále vpravo a už hlásí štand. No, pěkné. Viele Haken si představuju trochu jinak. Kdyby se nešlo napojit do okolité „sportovky“, tak by to asi bylo jiné stepování. Lezení je parádní v ultrapevných plotnách se vzrůstající expozicí.

            Další délka vychází na mě. Trocha legování kolem koutku, na deseti metrech potkám i skobu a už se vyšvihnu do plotny. Holaso. Mizerná skoba pár metrů pode mnou a já nevím, kudy dál. Kdy už přijdou ty viele Haken? Nakonec volím žlábek směrem doprava a naštěstí je to správně. Cvaknu skobu trikovku, která je v puklině utemována druhou skobou a tradá pod převis. Cestou potkávám další dvě skoby, ale jejich kvalita je více než pochybná. No, vklíněnce a friendy by se hodily. Ty ovšem odpočívají v kufru auta – aspoň si je neošoupem o zdejší drsný vápenec. V téhle délce jsem zvládl zcela vystřízlivět. Aby taky ne, když dolez ke štandu je pěkná technická překulovačka, kde mám sice skobu u kotníku, ale takovou, že jsem ji vesele vykýval dvěma prsty a následně zatlačil zpět na místo.

            Poslední těžší délka před headwallem vychází na Zdendu. Na odlezu od štandu cvaká pofidérní hodiny a užívá si dvanáctimetrový dolez k další skobě. Pak ještě chvilka cvičení, nýtek (první v originální cestě) a má další štand.

            Následující délka za 3+ si nezadá s pětkou, nebo jsme to lezli jinak. Nevím. Každopádně stojíme pod mírně převislým hlaďasem, který je okován řadou temovaných skob, vedle kterých se blyští nýtky. Tohle volně ani ve snu. Takže hákenzí. Začíná klasické „žluté na fest, modré povol, modré na fest, žluté povol“ po skobách, nýtech a dřevěných klínech. Luftu pod zadkem je stále víc a délka končí poměrně macatým volným dolezem. Zdenda v pohodě vyjede za mnou a pouští se do předposlední délky, která neklade zásadní odpor.            

           Poslední délka za 6- vede krátkým traverzem a pěknou žábovačkou, která je odjištěna jedním nýtem. V kontextu předcházejících ploten a úrovně jejich zajištění i klasifikace se shodujeme, že domácí borci hlaďasy uměj, ale ve spárách asi budou mít rezervy. Vrchol vyvrcholen, doháníme malý Džouy a společně se vlečeme ke stanům.

 

Zdenda v plotnách Via Andres

            Středa - poslední den zájezdu. Dneska máme v plánu brzy odpoledne vyrazit, takže už v časném ránu šlapeme se Zdendou a Honzou pod Little Joe. Banán s Jindřichem míří do Kometa.

            Joeho délky vypadají docela vyrovnané, takže se aspoň pěkně prostřídáme. V první délce podává Honza pěkný výkon, pak naváže Zdenda trochou kufrování, beznávratovosti a následnou záchranou. Pokračují relativně pěkné sedmové délky a konečně poslední překrásná délka, která zachraňuje dojem z cesty, jež se většinou snažila hledat pásy pěkného vápna v moři trav. Kolem poledního máme dolezeno, sestupujeme a pozorujeme kluky, kteří nakonec na Kometa kašlou a také míří dolů.

            Na parkále se scházíme. Poslední jídlo, nástup do vozů a kodrcání po hájveji zpět do civilizace. Právě včas. Od východu se začíná bouřit a padají první kapky. Cesta domů probíhá v klidu a většina posádky ji prospí (občas včetně řidiče).

 

Několikátá Kirchlišpička a ronďáky 

Sumasumárum:

1) Rätikon je ráj

2) Parkování a spaní v pohodě pod Pardutzhütte

3) Při prvních náznacích většího deště rychle pryč - dokud je hájvej sjízdná

4) Místní salašníci a selky jsou milí, ale mají ve zvyku v brzkém ránu budit lezce klaksonem

5) Krávy jsou někdy cajk a někdy agresivní (v závislosti na plnosti vemen)

6) Lezení se povětšinou odehrává v neskutečně modelovaném a festovním vápně

7) Dají se vybrat jak sportovky zajištěné po třech metrech, tak i klasiky po skobách či ničem

8) „Viele Haken“ volně přeloženo znamená „vemte si vklíněnce a friendy“

9) Španělé holdují dobrému vínu a polské višňové vodce

Komentáře jsou uzavřeny