Tam, kde je to ještě divoký

Dlouhé pády, ‘podlahy‘ a pivo za 60 centů v České Republice


Musíme vypadnout z téhle hospody. Je 10 dopoledne a vypadá to, že se Češi rozhodli řádně namazat ještě před tím, než polezem.
John Dickey, Brittany A. Griffith (alias BAG) a já jsme už týden v oblasti pískovcových věží Adršpachu ve východních Čechách v České Republice. Adršpach, vzdálený asi tři hodiny od Prahy, je fantastickou krajinou s více než 1600 pískovcovými vežemi a my jsme se tu dosud nesetkali s cestou, která by nebyla strašidelným festivalem, při kterém si nenaděláte do kalhot. Každá cesta na každé věži má hodnocení R nebo X (pozn.překl. - v USA se k obtížnosti cesty přidává někdy i hodnocení její nebezpečnosti: R – hrozí vám dlouhý pád s možnými vážnými zdravotními následky, X – po pádu vás čeká pouze odchod do věčných lovišť).
Zatímco zbytek lezeckého světa využívá technologie k tomu, aby se lezlo bezpečněji a aby se lezly težší cesty, lezci tady obdivuhodně ustrnuli na etických pravidlech z dob Železné Opony. Maglajz je zakázán stejně jako frendy, vklíněnce a skoby. K jištění se používají kusy lan a šňůr o šířce 2 až 11 mm a ty se vkládají do děr nebo se z nich vážou uzly a ty se podobně jako vklíněnce dávají do spár. Sada smyček a uzlů - to je vše, co máte. Pokud máte štěstí, tak se při stěnovém lezení dostanete k zrezivělým starým kruhům velikosti středověkého dveřního klepadla (samozřejmě jsou osazeny při prvovýstupu odspodu), přičemž vzdálenost mezi nimi je 4,5 m a více a tak vám obvykle hrozí devíti až dvánáctimetrové těžké pády.
My tři jsme věděli, do čeho jdem – přilákala nás sem adršpašská Opičí pěst (pozn.překl. – v originále hairball rep). Při letu sem jsme měli závrať a stres z představy přívalu dlouhých nejištěných pasáží bez stopy magnézia a při pomyšlení na špatný vtip o používání uzlů k jištění. Po uplynutí jednoho týdne dospěla i naše naivita – Adršpach je bezpochyby absolutně nejděsivější lezení, s jakým kdokoli z nás měl co do činění.
Teď po nás Češi chtějí, abychom tvrdě chlastali, než se pokusíme o výstup na jednu z nejimpozantnějších místních věží, na 120 m vysokého Starostu.
Uběhla už polovina dopoledne a Miroslav, místní lezec, který se laskavě ujal našeho vedení na zmiňovanou věž, mezi usrkáváním česnekové polévky střídavě popíjí kávu a plzeňské. Tomáš, další místní lezec, který mluví anglicky a stal se ústředním překladatelem celé naší skupiny a který má po včerejším heavy metalovém koncertě sedmi kapel, který se protáhl až do rána, těžkou kocovinu, také nasává pivos a polévku. Avšak nikdo nemůže soupeřit s Mockem, který vynechal polévku a naházel do sebe dva půllitry během 15 minut.
“Tak takhle si dodávají odvahu k lezení těch děsivých cest,” říká Dickey, yosemitský starousedlík a špičkový fotograf, který zažil v táboře Camp 4 řadu chlastaček před lezením (pozn.překl. – Camp 4 je kultovní lezecký tábor v Yosemitech, místo, kde se zrodilo moderní volné lezení).
“Jasně, dyť jsou ožralý!” přizvukuje BAG. Největší strach má při pomyšlení na pád až na podlahu a případné zlomení pravé nohy, jejíž vyléčení po pádu při boulderingu trvalo s pomocí platinové destičky a dvanácti šroubů skoro rok. Ani se neptáme, kde je nemocnice; nechceme to vědět.
Ranní pivko dobře známe, Dickey, BAG a já si svědomitě objednáváme pivos a doufáme, že tyhle vypijem a vypadneme dokud se věci nedostanou mimo kontrolu.
Žbluňk, žbluňk – barman postavil dva panáky před Mocka, který si rozjařeně mne ruce a posouvá jeden přede mne.
Je to slivovice, čirá švestková pálenka, která vám odstraní zubní sklovinu. Pivo nebo dvě po ránu? Jasně. Ale slivovici? To ne.
Pantomimicky Mockovi naznačuju, že když budu pít tuhle českou kořalku, nebudu schopný ani vstát ze židle, natožpak lézt.
Nikterak dojmutý 55ti letý Mocek, který vylezl na zhruba 500 místních věží asi 1500 cestami,  do sebe lehce háže oba panáky a objednává si další půllitr a panák slivovice. Poté, co do sebe háže třetí, začíná drmolit česky, poplácává si pravou nohu, pak levou nohu a nakonec se čapne oběma rukama v rozkroku a hluboce se při tom chechtá.
“Mocek říká, že proto, že je lezení v České Republice tak nebezpečné, musíte vždycky vypít panáky tři,” vysvětluje obrýlený Tomáš. “Jeden do pravé nohy, jeden do levé nohy, to kvůli rovnováze. A jeden navíc do koulí.”

Uvaž si hodně uzlů
  Je to náš první den v Adršpachu a nemáme žádný materiál k jištění – ŽÁDNÝ- s výjimkou osmi expresních sad a smyčky uvázané z 4milimetrového popruhu, který do dnešního rána sloužil jako pásek k foťáku patřícímu BAG. Miroslav a Tomáš, které známe prostřednictvím australského fotografa Simona Cartera, nám nechají sadu svých uzlů, ale nemohou s námi dnes lézt, až zítra. Nemáme ani průvodce - je celý v češtině, bez fotek a nákresů.
Sami pak putujeme impozantním labyrintem věží, nahoru a dolů hustě zalesněnými kopci a hledáme nějakou - jakoukoli – linii, která by šla dát. Je začátek adršpašské sezóny a nikdo tu zatím neleze; věže, ostré a strmé, jsou nasáklé vodou a pokryty sněhem. Vše, co vidíme, jsou spáry, které by v Indian Creek vyžadovaly sadu frendů, nebo občas vidíme pár rezavých kruhů vzdálených od sebe 15 metrů na čistých stěnách bez stopy magnézia. Když se dostáváme hlouběji do bludiště skalních jehel, přecházíme kolem pomníku českým lezcům, kteří tu zahynuli. Přestal jsem počítat u 20.
  Rozdělujeme se, tak, abychom rozšířili náš rádius pátrání a po hodině se opět scházíme s neveselými výsledky.
“Neviděla jsem nic, co bych byla schopná lézt. NIC,” říká BAG zpříma, zatímco si usedá, aby si ubalila cigáro.
“Musíš prostě najít nějakou věž, kterou bys byl sto vylézt sólo,” dodává Dickey.
“Kde sakra taková je?” ptám se. “Šestnáct set věží a my nemůžem najít ani jednu, na kterou bychom vylezli?!”
  O několik minut později vidí BAG linii, kterou odhaduje na lezitelnou: 30ti metrová spára a systém šupin, o kterém si myslí – MYSLÍ – že by šli zajistit pomocí smyčky uvázané z pásku od foťáku a smyček, které máme kolem ramen. Dickey a já si už tak jistí nejsme, ale podobně jako starší bráchové, kteří povzbuzují svoji mladší sestřičku, aby strčila jazyk do elektrické zásuvky, se snažíme ji umluvit, aby do toho šla.
Spíše jen tak pozoruji než jistím BAG, která leze sólo 6ti metrovou prstovou spáru tak za 5.10, poté loví a dává smyčku od foťáku do spáry a slabě zatahá. Smyčka vypadává ven. Hmmmm. Rychle umísťuje smyčku znovu a opět zatahá. Tentokrát smyčka sjíždí pár palců dolů, ale nakonec se zasekne a drží….víceméně.
  Dalších 24 metrů, dvě smyčky kolem šupin, série kroků ve vlhké pěstní spáře a BAG dobývá vrchol. Je pyšná. Na vrcholu, nad klenbou lesa poprvé němě zíráme na skalní jehly, neschopni obsáhnout jejich koncentraci. Věže jsou VŠUDE, v jakékoli představitelné velikosti a tvaru, od širokých pecnů až po úzké prsty vyčnívající z lesa. Stromy jsou bizarně naprosto stejně velké, vyrostly všechny po několikatýdenním požáru v roce 1824. Skoro o dvě staletí později zakrývají úpatí věží a koupají je v zlověstných stínech, zatímco vrcholy jsou opékány sluncem a barveny do šedavé běloby.
  Některé věže jsou tak blízko, že bych přísahal, že můžu skočit z jedné na druhou. Po pravdě řečeno, “přeskoky” tu jsou malým sportem. Jejich obtížnostní stupnice sahá od jedné do šesti, což zahrnuje skoky od babičkovského hopsání přes dlouhé olympijské skoky přesahující tři metry až po neskutečné supermanské střemhlavé lety.
  Na našem vrcholu nacházíme tenkou kovovou krabici přidělanou k malé tyčce. Každá věž v Adršpachu (stejně jako dalších tisíc věží v Teplických skalách, které jsou 25 minut odtud), od 6ti metrových až po několikadélkové megajehly, má vlastní vrcholovou knížku, která poskytuje unikátní pohled do historie výstupů. Listujeme zažloutlými stránkami a užasle (a rozpačitě) zjišťujeme, že věž, na kterou jsme právě vystoupali, byla poprvé vylezena v roce 1968. Po pravdě řečeno, němečtí lezci tu vylezli většinu hlavních věží na počátku 20. let minulého století. Tito dobrodruzi, kteří zde působili v informačním vakuu daleko od alpských lezeckých center, neměli ani ponětí o tom, že jsou průkopníky v lezení těch nejodvážnějších cest světa.
Tato izolace také vedla k vývoji unikátních etických pravidel platících pro české pískovcové lezení (stejně tak pro lezení v některých částech Polska a v německých Labských pískovcích). Mnoho těchto prvních výstupů zahrnovalo tzv. kombinované taktiky, které mohly být čímkoli: stavění na ramenech, traverzování v tahu, stání v kruhu nebo nahazování lana do odstávajících kruhů a následný postup jako po navijáku. V podstatě se dělalo vše možné, abyste dosáhli vrcholu. Přestože obtížnost cest už dosáhla v Adršpachu stupně 5.13 (pozn. překl. – 10 UIAA), množství cest se tu stále leze za použití těchto předpotopních postupů.

To je normální
Tomáš a Miroslav používají tu nejlevnější lezeckou výbavu, jakou jsem kdy viděl. Jejich karabiny, popruhy a smyčky jsou  mišmaš veteše, kterou by nepoužil ani Chongo Chuck (pozn.překl. – legendární lezec žijící v yosemitském údolí).
Blonďatý Miroslav, s jeho povlávajícími vybělenými loknami á la David Lee Roth, si obléká purpurové flísové kalhoty s kostkovanými záplatami na zadku a kolenách. Tomáš (který má husté kudrnaté vlasy, míval však hlavu plnou dredů, dokud o všechny s výjimkou dvou “antén” nepřišel jedné noci v hospodě, kde ztratil vědomí a stal se obětí nůžek svých kamarádů) si obléká ponožky a svoje zašlé lezecké bačkory a odřené manšestráky a uvazuje si pláštěnku kolem ramen jako nějaký pás na náboje. Dva z nejvýkonnějších lezců v Adršpachu vypadají víc jako bezdomovci než uznávaní lezci.
Oba žijí prostými životy nedaleko Náchoda. Miroslav (30) pracuje jako pokrývač a Tomáš (24) šetří peníze na průvodcovskou firmu a pracuje v matčině obchodě s tabulovým plechem. Jsou si plně vědomi, že je v Praze nabízeno technologicky vyspělé lezecké vybavení, ale podobně jako většina Čechů, s kterými jsme lezli, mají malý zájem o vymoženosti třetího tisíciletí. Jen si zaháknou pár smyček a uzlů na svoje chatrné sedáky, které jsou tu skutečným pokrokem, neboť zdejší lezci  ještě do konce 80. let používali jen prsní úvazek.
Tedˇ je to náš třetí den v Adršpachu a odešli jsme s Miroslavem a Tomášem na odpoledne do krásného shluku třicetimetrových věží. Ještě jsme s nimi nelezli a jsme nedočkaví, až uvidíme tyhle chladnokrevné šelmy lézt v českém stylu. Počítáme, že nás jdou provést nějakou příjemnou položenou plotnou za 5.8 (pozn. překl. – 5+/6- UIAA) nebo něčím podobným.
Namísto toho Miroslav shazuje svůj batoh pod spárou děsivě rozšířenou ve výduť. Vypadá to obtížně - nejmíň 5.10 (pozn. překl. – 7 UIAA) – a určitě ne příjemně.
Zjistili jsme, že tu jsou stupnice obtížnosti v zásadě nepodstatné – všechno je děsivé, od málo děsivého až po hodně děsivé. Převádění stupňů obtížnosti je navíc úplný multinárodní epos. Miroslav nejdřív říká obtížnost v české stupnici Tomášovi, ten ji převádí do německé stupnice UIAA a poté do francouzské stupnice a  BAG následovně vyslovuje obtížnost ve stupnici YDS (pozn. překl. – US stupnice, tzv. yosemitská). Tedˇ, když jsme se dostali ke stupnici YDS, jsme šťastní, že jsme se ustálili někde v rozmezí 5.9 až 5.11+ (pozn. překl. – 6 až 8 UIAA).
“Velmi dobrá spára,” říká Miroslav a připravuje si matroš a přehazuje si přes ramena 11ti mm smyčky s uzly. Potom cvaká do sedáku několik pramenů perlonu, čtyři nebo pět zchátralých karabin, které byste schrastili někde na úpatí El Capa, a starodávnou slaňovací osmu. Potom cvaká do sedáku něco, co vypadá jako 2 a půl metru (pozn.překl. - v originále uvedena délka 8 stop, tj. 2,4 m)  dlouhé zahrocené pravítko. Použije tuhle tyčku (která se mu klátí pod nohama a bouchá o skálu jako dřevěná zvonkohra) k nacpání uzlů do spár.
Problém je, že Miroslav nezakládá žádné uzly. Nejméně prvních 10 metrů, které se zdají být klíčové. Chrochtá si to vzhůru širokou spárou a rozhodně nevypadá, že  by byl nějak vystresovaný a riskoval 10ti metrový pád do hliněného náručí pod sebou a nebojácně pokračuje dál. Dostává se skrz výduť, zakládá jeden ze svých uzlů velikosti pěsti, cvaká kruh, vytahuje střechu a vybíhá 18 metrů na vrchol. OUUU-KEJ……to bylo tak trochu sportovní.
Mezitím se Tomáš připravuje na vedení položené linie okolo 5.11, která vede na vedlejší věži s řadou kapes. Vidím ve výšce 15ti metrů kruh, nic víc. Ujišťuje mě, že to není moc těžké a že nemůžu odsud vidět tunelovitý zářez.
Tomáš se poklidně vydává vzhůru 5ti metrovou sekvencí kapes a BUM! – řítí se na zem, dopadá na záda a je roztažený jako andělíček ve sněhu. Leží tam dobu, co byste napočítali do tří a pak pomalu vstává a kašle.
“Do prdele! Jsi OK?” ptám se ho pobíhaje okolo.
“Jo, myslím, že jo,” říká Tomáš a setřásá si jehličí z vlasů a manšestráků. “Lezu hovno. Nelezl jsem tři měsíce. Zkusím to znovu. Tedˇ už nechci spadnout.”
Sundává si pláštěnku uvázanou jako nábojový pás kolem ramen a pouští se do sekvence kroků se stejně úděsným zoufalstvím. S roztřesenýma nohama zakládá pár chatrných třímilimetrových sňůr, cvaká kruh a bez pohromy se dostává na vrchol.
Během našeho 11ti denního pobytu v Adršpachu vidíme stále tutéž scénu: vědomi si nebezpečí  Češi drze valí dloooouhééé nejištěné prásky, ale vypadá to, že jsou neteční vůči možným následkům. Jdou zpříma do toho, často na hranici svých možností riskují těžké pády. Žádné nacvičování toprope, Češi se prostě obujou, navážou a pak se uvidí. Tomáš vysvětluje svůj jednoduchý recept na to, jak přežít: “Když to cítíš, měl bys to udělat. Ale když to necítíš, no, pak si myslím, že bys to udělat neměl.”
BAG zkouší následovat Miroslava, který právě vyvedl cestu, ale strmá pěstní spára trhá její ptačí ručičky. Má těžce roztrženou ruku, která ji krvácí a díky Miroslavovu velkému průvěsu při jištění absolvuje řadu asi třímetrových pádů.
“Hodně dober! Dober!”
BAG háže držku.
“Dober!”
BAG háže držku.
Miroslav nezná víc než 50 anglických slov a slovo “dober” mezi ně evidentně nepatří. Poslouchám rychlou českou slovní výměnu mezi Tomášem a Miroslavem, kteří sedí na sousedících vrcholech a Miroslav dotahuje průvěs a natvrdo dobírá BAG, která leze rozšířenou spárou na vrchol.
“Páni! Omluvám se,“ říká BAG, když dolézá k Miroslavovi. “Je to hrozně široký….CO TO – SEŠ, KURVA, BLÁZEN, MIROSLAVE?!”
“Ne, ne,” odpovídá Miroslav klidně, “to je normální.”
Ukázalo se, že zatímco BAG tvrdě bojovala ve spáře, seděl nezajištěný Miroslav na hraně vrcholu a jistil ji PŘES RAMENO.
“Proč ses necvakl do slaňáku?!” běsní BAG. “Proč jsi nejistil přes osmu?”
„Ne, ne,“ odpovídá Miroslav tiše. “ To je v Česku normální.”

Pivní terapie
Po šesti dnech těchto nočních můr jsme se rozhodli pro odpočinek, abychom se zbavili stresu. BAG a Dickey si s nepřetržitě třesoucíma rukama balili cigára. Já jsem se nadopoval práškama, abych se otupil. Každodenní, celodenní hrůzná představení stupně R si vybraly svoji daň. Včera to bylo nejhorší: Dickey spadl do 4milimetrového uzlu (díky vůli boží držel) a zastavil se půl metru nad zemí. Já jsem se bláhově pustil do 36 metrů vysoké, nádherné strmé hrany (“Jsem si jistej, že tam nějakou smyčku založím…”) a totálně vyčerpaný zhruba tři metry pod vrcholem, ale 7,5 metru nad kruhem, jsem sletěl masivním 15ti metrovým obloukem dolů. To se stalo celkem třikrát a pak jsem se vzdal.
To bylo přesně ono: potřebovali jsme intenzivní PIVO terapii. Takže jsme strávili celý den plněním adršpašské Trojí Koruny: pitím ve třech adršpašských hospodách, přičemž naše oblíbená stála 15 metrů od chaty, kterou jsme si pronajali od Mocka a jeho ženy Nadi. Hospoda byla klasická: dlouhé dřevěné stoly, tradiční český guláš z vepřového a česneková polévka,  vzduch nasycený hustým dusivým kouřem, půllitr plzeňského za 60 centů a atmosféra, jako všude, kde jsme v České republice byli, ohromně přátelská, i k podivným Američanům.
Naše přítomnost v tomto zapadákově, kde žije okolo 200 srdečných Čechů a kam zavítá jen málo Američanů, způsobila menší rozruch. Ostatně, v turistických brožurách o Adršpachu není nic v angličtině. Během naší první noci v hospodě jsme bezvýrazně zírali do jídelního lístku a neměli jsme tušení, co slova SVICKOVA nebo HOVEZI znamenají. Teď už nás číšník zná a směje se zmatený z našich krkolomných pokusů objednat si v češtině. Jedna fráze, kterou se nám dařilo vytočit, zní: TRE PIVOS, PROSIM – tři piva, prosím.
Prakticky to vypadá, že českému jazyku není možné rozumět. Výslovnost je od angličtiny tak rozdílná, že nejsme schopni říct, jestli vývěsní tabule říká “Prodej brambor” nebo “Pozor, vysoké napětí”. Dokonce i jednoduché slova lze zpackat – např. “NO” (pozn.překl. – autor má zřejmě na mysli české “nó”, „no jo“) znamená “ano” a “NE” znamená „ne“. Více než jednou jsme omylem řekli “NO” a skončilo to dalším kolem piv. Výslovnost Dickeyho jména je zdrojem veselí mezi místními, protože to v češtině znamená “Děkuji”. Dickey není zrovna radostí bez sebe, že už na dvou kontinentech si dělají lidi z jeho jména legraci.

překládá Jan Hajduch, za případné připomínky k překladu některých překladatelských oříšků předem děkuji

Jonathan Thesenga, Rock and Ice 144/05, www.rockandice.com