Prodloužený víkend v Karwendelu 24.-27.8.2000


Zmínky o Karwendelu v životopisu Hermana Buhla v nás vyvolaly tušení, že půjde o adrenalinovou záležitost, ale není nad to, utvořit si na věc vlastní názor. Nejvýhodnější příjezd do oblasti je po trase Liberec - Praha - Plzeň - Rozvadov - Regensburg - Mnichov (objet zleva po okruhu) a pokračovat přímo na J přes Bad Tölz, Vorderriss a Hinterriss do vesničky Eng. Nejvýhodnější nástup do severní stěny Laliderer je z chaty Falkenhute (pod stěnu půl hodiny z kopce), zdarma se dá přespat na parkovišti u Engu, ale cesta pod stěny se prodlouží na 2-2,5hod. Mapka Engu a lezeckého okolí (247kB).

Silnička do Engu končí asfaltovým parkovištěm před hotelem, do eko-vesnice je zákaz vjezdu. Nejlepší parkování s možností přespat je na štěrkovém parkovišti, které je vpravo 200m před konečnou. Voda se dá nabrat na návsi (5-10min. od parkoviště), kde teče ze země několik pramenů. Na následujícím obrázku je pohled na Eng cestou od Laliderer.

Oblast je pověstná dlouhými cestami (30 délek je běžný standard) a lámavostí. Herman Buhl se ve svém životopise v souvislosti s Karwendelem zmiňuje o cestě, jejíž spodní polovina přestala existovat ve chvíli, když dolézal na vrchol. V moderním průvodci z r. 1996 jsou uváděny převážně pevné cesty (na místní poměry).

Našim cílem byly dvě absolutní klasiky. Družstvo A (Roman Kašpárek - Honza Kačani) vylezlo Direkte Nordwand na Laliderer Spitze, Hias Rebitsch a Sepp Spiegel 8.9.1946, kl. RP 7, původně VI,A1). Družstvo B zabloudilo v cestě Schmid-Krebs na Laliderer Wand z r. 1929 kl. RP 6, původně VI-,A1 a podařilo se mu bez újmy na zdraví vyslaňovat a zachránit si život.

Výstupy jsou poměrně lámavé. Družstvo A popsalo průstup spodní částí své stěny (Herman Buhl o tom píše jako o lezení v pevném vápenci Kaiserovského typu) jako práci v kamenolomu, lámavou horní část ponechali bez slovní charakteristiky, jenom kouleli očima. Nástup hledali podle v průvodci popsané charakteristické bílé plotny, posléze zjistili, že mají lézt jinou, o hodně menší bílou plotnou, která ze spoda téměř není vidět (ta velká tam v době vydání průvodce ještě nebyla). Družstvo B si ověřilo, že když se někde vyskytne řada skob po 2-3m, neznamená to, že to bude mít výš pokračování. Pokud je naopak na délce jedna viklavá skoba na 40m, neznamená to, že to tudy nevede. Na obrázku je cesta z chaty Falkenhüte pod Lariderer Spitze, ve stínu je levá část Lariderer Wand; krávy se tam pasou úplně všude.

Výstupy v oblasti jsou poměrně časově náročné. Při plánování výstupu je nutné vzít v potaz fakt, že délky kolem 4 díky lámavosti a minimálnímu zajištění mohou trvat déle než od 5 nahoru, kde je pevnější skála a víc jištění. Určitá šance zvládnout to bez bivaku ve stěně je, pokud lezci vstanou ve čtyři a nebudou se moc zdržovat vařením. (Nástup pod stěnu 2-2,5hod). Výhodou je luxusní bivakovací bouda těsně pod vrcholem. Sestup trvá za světla trvá 2-3hodiny, po tmě je prakticky nemožné najít slaňáky.