Cesta na Kimberley aneb peklem do ráje

Slovo Kimberley se poprvé objevilo  v naší korespodenci s Jirkou Lochmanem někdy v 80 letech. Postupně se stalo fetišem, který zakončoval gradující se hospodské debaty o romantice a dobrodružství, a který pomáhal překonávat dobu totalismu sny o aboriginské zemi, krokodýlech a o svobodě. Zatímco Jirka se ženou Marií téměř každý rok posílali z Perthu do naší schránky zprávy o nových cestách do ráje, my jsme pouze přemýšleli o tom, jak získat devizový příslib na cestu do Paklenice či někam podobně. Sametové revoluce přinesla zásadní změnu do možnosti realizace, ale nakonec vzhledem k nové funkci továrníka byl prvním účastníkem zájezdu do Perthu naše dcera. Otec musel továrníkovat a sny zůstávaly stranou

Až letos padlo to zásadní rozhodnutí. Teď a nebo nikdy. Přípravy byly vlastně jednoduché. Pár triček, spacák, hlavně dost filmů, spinky ( to bylo jediné co jsem si musel nechat přeložit, protože se to naposledy nosilo kdysi za našich dědů..) … , a to bylo snad všechno. Takhle prázdnej batoh jsme se ženou Soňou ještě snad nikdy neměli, a to já jel na 5 týdnů, Soňa na 2 měsíce.

No a pak už test trpělivosti v letadle, zkouška tropického podnebí v Singapuru, a příchozí objímání v Perthu na letišti. Jirka a Marie Lochmanovi jsou dnes známými fotografy australské přírody a výčet jejich úspěšných publikací lze vidět téměř v každém knihkupectví v Perthu včetně letiště nebo v National Geographics.Pomalu se oťukáváme, zkoumáme protějšky, vybíráme domlouvací jazyk. Je to fakt, že přes kopečky zmizeli hned po naší svatbě v roce 1977, a to už je drahně let.

Moje podmínka před odletem byla - žádné paneláky – zabalit, naložit a jedem. A tak Perth zkoumáme pouze ze známé fotografické vyhlídky z městského parku, balíme a nakujeme to, co Maruška nestihla připravit před naším příjezdem, a nastavujeme večery u venkovního krbu povídáním o všem. Vždyť jsme se neviděli ani nepamatujeme, a navíc Jesseho (jeho trampská přezdívka v Jablonecko-liberecké osadě Houslový klíč) život byl tehdy v Čechách natolik pestrý, že je na co vzpomínat.

Rozjezdový pobyt kazí pouze menší problém s mým fotoaparátem Olympus (taková drobnost, otvírá se zadní stěna a tak fotky z úvodu cesty jsou fuč). Naštěstí po první informaci, že nejbližší servis Olympus je v Sydney (už jsem skoro na mrtvici), se dozvídáme, že někde na druhé straně Perthu, právě dnes, nějaký člověk otvírá svůj nový servis, a že by mohl pomoci. Očividně náhoda, jsem první zákazník. S omluvou, že ještě nemá zřízen bankovní účet, přijímá své lehce vydělané peníze cash, a já se šťastným úsměvem odcházím. Cesta do buše je volná.

Jirka pečlivě nakládá své terénní auto kam se musí vejít vše. My, oni, 50 kg fotoaparátů a stativů, a dalších pár drobných věcí na 2 měsíce, především však jídlo. Hlavním hitem od Marušky je krabice sušeného masa. Vzpomínám si na indiány a jejich pemikam. Ochutnávám první kousek, a ne zcela ještě chápu, že to je to nejskvělejší, co do buše člověk může mít. Maruška se však tváří že ví co dělá, a proč ty 4 kila svíčkový začala sušit už na vánoce.

No pak už zabarikádovat dům, rozloučit se kocourem Pestíkem, růžovými papoušky před domem, pověřit novou pracovní sílu Sylvii starat se o jejich skromný fotografický business, a Perthe – good by. Cesta na Kimberley začíná. Pohled do mapy je jasný a stručný. Prvním cílem je Broome, a to je cirka 2200 km. (kdybych si měl udělat představu o tom, co je nekonečno, tak potom Austrálie je skutečně vhodný matematický model. Po 2 dnech jízdy jsem přesvědčen, že už jsme dávno minuli bod, kde se rovnoběžky protínají, ale podle jízdního itirenáře jsme stále ještě na začátku).

Cesta však ubíhá kupodivu velice rychle. Jednak v autě pokračujeme v debatě o tom co bylo, co není a co mohlo být, kam se poděl ten a onen, a jak to vlastně je dneska všechno v Čechách je, a jednak ta krajina je natolik jiná než cesta do Sedmihorek, že se snažím ji pohltit do své duše. Krásné chvíle cestovní pohody kazí pouze noční klokaní stopaři. Cestou kolem Port Hedland jich přibývá, a s množstvím roste i jejich chuť stát se kamikadzem. Je to neštěstí, ale i při největší opatrnosti se nám jeden dostává pod kola. Po zabrždění zvedáme klokaní třesoucí se tělíčko a cítíme vinu, kterou už nelze odčinit. Odnášíme ho pod strom do noční buše. Kdyby náhodu přežil, tak aby ráno neležel na prudkém podzimním slunci.

No, a už jsme v Broomu. Kdybych náhodou nemusel mít zpáteční letenku zrovna odsud, vůbec bych netušil, že něco takového existuje. Taky když jsem o to požádal pražský Globalexpress, kroutili hlavou co si to vymýšlím. Nakonec letenku mi stejně musel koupit Jirka v Perthu, protože prostě v Praze letenky z Broomu nemají.

Broome je něco jako hlavní město Kimberley, má však sotva 9 000 obyvatel, a to většinou jenom v zimě, protože v létě se tu vydržet moc nedá. Vyznačuje se tím, že vypadá jako z divokého západu, pouze Indiány nahrazují Aboriginci. Ta podoba je velice blízká. Skutečnost, že v Broomu žili lovci perel, zlatokopové a hledači diamantů napovídá o podobě historického vývoje. Město se však ale pomalu a jistě stává perlou Kimberley a turistického ruchu, protože jeho nádherné bílé pláže, tyrkysově modrá voda Indického oceánu, a ideální podnebí v zimě mu dávají fantastické možnosti. Stále více důchodců z Jihu se sem stěhuje strávit zimu, resp. spíš si dál užívat příjemných 30 C, slunce, moře a klid. Navíc je tu obrovská výhoda tohoto zapomenutého kraje. Můžete mít 10, 20 nebo i 50 km své nádherné, soukromé písečné pláže, chodit tu celou dovolenou nahý a nikdo si Vás nevšimne, protože není kdo.

Samo Kimberley je něco, co lze nazvat poslední výspa neposkvrněné divoké přírody. Na ohromné pískovcové plošině o rozloze 421 000 km2 žije pouhých 25 000 obyvatel. Země velikosti Francie je liduprázdná, nepřístupná divoká tak, jako dřív, než přišel Waitman.

Osou celého prostoru je Gibb River Road, cesta vybudovaná jako„beef road" k transportu dobytka z odlehlých plání a farem. Jedná se o nezpevněnou písčitou cestu, sjízdnou pouze s vozidly s náhonem na všechny 4 kola (4WD) a s výbavou, která vám umožní přežít v případě maléru. V deštném období většinou funguje jako vodní kanál pro odvod přívalových dešťů a tak po jejím skončením je nutno vzít buldozery, skrejpry, a cestu znovu vyrobit. Z této cesty lze pak dobývat to, co se zde jmenuje střídavě National park nebo Aboriginal reserve. Naštěstí, i přesto, že se zde našla významná ložiska železné rudy, rozumní lidé stačili tento kraj vyhlásit za Národní park a zabránit tak jejímu zničení.

Cesta dostala hned z počátku ode mne přezdívku „Antuková" protože její výrazná barva odpovídá přesně barvě na Rolland Garos. A její délka - odstrašující. Z Broomu do Kalumburru na pobřeží drobných 800 km. Naším cílem je Mitchel plateau, místo, kde beznadějně v buši končí jedna větev této komunikace. Čeká nás pouhých 700 km a jelikož přijíždíme těsně po období dešťů, máme se na co těšit.

Poslední loučení s civilizací je v Derby v aboriginské hospodě. Jako tady všude, mísí se zde duch původních obyvatel tohoto území s novými bledými tvářemi, ale i zvyky. V hospodě je zrovna kulturní večer, k našemu překvapení se však místní kapela pouští naprosto fantasticky a nespoutaně do blues, Dylanovek, až se tají dech. Aboriginské ženy, některé už mírně vrávorající, se pak tísní u obrovského velkoplošné televize, ze které se linou jiné hity světového popu. Potajmu se pokouším vystihnout atmosféru na svůj fotoaparát. Stísněné podmínky, málo světla, a vlastně strach z porušení nějakých nepsaných zvyků, tomu však příliš nepřejí. Skvělý zážitek to však byl, a to poslední pivo australské značky „EMU" nemělo vadu.

Ráno se vydáme na svůj první díl cesty po Gibb River Road. Ještě kus za Derby je to asfalt, záhy se s ním však na celý měsíc loučíme. Z antuky se práší tak, že za námi je neviditelno, a jedině díky klimatizaci se udržujeme v bezprašném stavu i v tomhle tropickém vedru. Je začátek května a brzký podzim, teploty však lezou vydatně ještě k 36°C.

Naší první zastávkou je National Park – Tunnel creek. Ve vápencovém hřebeni Napier Range voda vyhlodala říční tunel o délce 750 m. Sundat boty, vzít baterky,a vstup do nádherné vápencové říční jeskyně je otevřen. Křišťálově čistá voda, a trocha chladu v jeskyním tunelu fantasticky vylepšují náladu z tropického vedra. Jeskyně je plná života. Ve vodě ryby, ráčci, na stěnách pak různé druhy netopýrů včetně těch největších, kaloňů tmavých. Nádherná je podívaná na desítky netopýrů zavěšených ve větvích stromu v místě, kde strop jeskyně se propadl a vpouští do ní denní světlo. Jejich typické pištění pouze umocňuje atmosféru. Cestou je vidět fantastickou výzdobu jeskyně, a tam kde se vlévají další podzemní potoky je vidět nádherné vápencové vodopády. Na konci tunelu je tzv. water hole – vodní díra" – přírodní koupaliště podzemní řeky, a v ní končíme prohlídku jeskyně koupelí. Cestou zpět potkáváme ještě dalších pár zvědavců, spíše se však zajímáme o to, jak vyfotit netopýry, kteří tady ještě před chvílí byly. Bohužel, turisté je již vyrušili a jsou pryč.

Nasedáme opět do auta, a pokračujeme dále. Maruška a Jirka vymýšlí další plán, protože Mitchell Plateau je ještě zatraceně daleko. Navíc si nejsme jisti, jestli Gibb River Road je již celá otevřena či ne. Informační systém zde pracuje spíše na základě tam-tamů, a tak jednak se není téměř koho zeptat, a jednak i ten, koho potkáme většinou nic neví. Proto nastává volba – odbočíme na Windjana Gorge. Místo, které je pověstné nejsnáze dosažitelnými krokodýli.

V campu zastavujeme až téměř večer, stačíme však ještě malou procházku do kaňonu. Je tam ticho, řeka tiše plyne, a protože jsme se Soňou neznalí a krátkozrací, trávíme čas dohadováním, zda na druhé straně leží krokodýl nebo kláda. Závěr je – je to kláda. Vracíme se do campu, a již za pološera potkáváme Jirku s Maruškou jak zápasí s kamerou u z mého pohledu obrovského hada. Vysvětlení je krátké – je to krajta černohlavá, živí se pojídáním jedovatých hadů, a tuhle vyrvali turistům, kteří už na ni brali sekyru.

Ráno vyrážíme na 2 denní hike do kaňonu a poprvé vcházíme do neposkvrněné přírody. To, co jsme považovali ještě včera se Soňou za kládu, se proměnilo v desítku krokodýlů, kteří se povalují v písku na ranním slunci a prohřívají si svoje kosti. Někteří z nich mají ve své strnulé poloze navíc ještě otevřenou hubu - asi si ji větrají místo čištění zubů. Jeden menší exemplář leží na našem břehu, tak se mi daří k němu přijít až na pouhých 5 metrů. Pochopil jsem, je zde nasazený jako lákač turistů, aby ostatní nebyli rušení. Pár fotek, krokodýl otvírá oči při cvakání spouště – asi blahem, a jdeme dál. Moc se ho to nedotklo. Průvodce měl pravdu.

Pěšina kolem řeky mizí, tak jako mizí poslední stopy po turistech. Les se mění v opravdovou džungli a přesto, že na konec kaňonu je to jen 4 km, cesta je to na celý den. Vůbec postupové rychlosti v Kimberley jsou obdivuhodné. Než jsem odjížděl z Čech, dal jsem podmínku Jirkovi, že má noha, po té co utrpěla zlomeninu po pádu ze skály, není schopna ujít bez odpočinku více jak 12 km. To jsem netušil, že jsem odsouzen absolvovat celý hike bez zastávky – 12 km za den jsme nikdy neušli. Dokonce v jednom případě, bez batohů a zátěže jsme dělali obdivuhodných čtvrt kilometru za hodinu a za celý den pouhé 4 kilometry.

Je však večer a my jsme na konci kaňonu. První noc v džungli a první chytání ryb. Trochu se předvádím jak to mám zmáknutý, jak však nahodím mám rybu. Fantastické – jmenuje Blackbream, a poznávám svého živitele pro příští týdny. Ani Jesse se však nenechá zahanbit a už za téměř noční tmy přináší obra mezi místními říčními rybami – 60 cm dlouhou Barramundu. Něco jako naše štika, dravec místních vod a na pánvi – absolutní. Hlavy hážeme do vody, krokodýlům, aby si taky přišli na své. Tak takhle se mi to líbí. Průzračná voda řeky znamená, a to je výhoda celého prostoru Kimberley, že je pitná !! Není žádné omezení, žádný problém. Co teče, to se pije. Božská přírodo. A tak večer končíme instantní kávou – zásadně se nevaří, závisí pouze na teplotě vody jestli je káva horká nebo ledová. Té druhé je však podstatně méně.

Ráno podnikáme výpravu na druhou stranu řeky. Obrovský převis a skalní malby dokazují, že aboriginský člověk byl tady dříve než my. Převis se mění postupně ve velkou jeskyni, a zdá se, že poskytovala domorodcům dobré útočiště. Je obrácena na východ a když vidím ty fantastické barvy slunce, závidím těm původním obyvatelům tohle místo. Je to i začátek pronikání aboriginského ducha do mě. Tajemná civilizace, která tu již nežije. Putovatelé krajinou, jejichž jediným orientačním a archivačním systémem byly malby na skalních stěnách, a kde všechny znalosti se předávaly pouze ústně z generace na generaci. Tady to však již končí

Podle Jirky, poslední aboriginská žena, která chodila na Kimberley, umřela předloni v Perthu. Kontinuita je přerušena. Poslední možnost přenést tradice je pryč. S pocitem velké úcty k tomuhle místu ještě chvíli posedáváme, a v mojí hlavě se honí představy o životě původních obyvatel. Neuvěřitelný život v neuvěřitelně

Tiše se zvedáme a odcházíme. Všechno na tábořišti balíme a uklízíme. V tomhle je Jesse pedant. Nechce aby někdo další po nás nalezl stopy. Tahle iluze být v tomhle kraji první je největším hnacím motorem pro nás pro všechny , a tak proč tento pocit kazit jiným.

Na Gibb River Road je všechno daleko, i benzinové pumpy. Ta naše poslední, na 300 km, jménem Iminji Store, dostala přezdívku „U zeleného jablka". Kromě nafty ze sudu je možno si v přilehlém obchodě koupit i poslední vymoženosti civilizace. Pití, konzervy, chleba, popř. i skvělé výrobky typu Algida. Mají zde však i nádherná jablka jejichž cena je nedozírná při myšlence, že je nutno sem dovést 300 km po antuce. Když nasedáme do auta k odjezdu, v trávě se válí krásné, nablýskané, trošku nakousnuté jablko. Pocit, že v blízkosti máte šílence, který toto může udělat, nás vrací, a když vidíme, že se nikdo nedívá (ostatně nikdo tu kromě nás a pumpaře není), jablko s chutí dojídáme. Typicky české – šetřit se musí.

Informace od pumpaře je nulová, stále nevíme, zda je cesta otevřená. Čteme si však s překvapením informaci o pojízdném doktorovi. Jízdní řád jako na nádraží, jeho týdenní dávka je oněch 800 km. A telefon ? funguje tu spolehlivě pouze satelit a ten my nemáme., Sbohem pomoci. Teď už tedy jenom na vlastní triko.

Při oné míře nejistoty, a časové tísni dané mojí zpáteční letenkou, se definitivně rozhodujeme. Jedeme za každou cenu, přestože na odbočce na Mitchel Plateau je napsáno CLOSED – zavřeno. Jirka ještě hořekuje, že tohle ještě nikdy v Austrálii neudělal, tzn. porušit nějaký zákaz, ale to je poslední výkřik beznaděje. Když už mi to 20 let slibuje, přeci ho nebude blokovat tahle informace. Podle mého poznání místní mentality je navíc velice pravděpodobné, že ceduli zapomněli loni vyměnit. Takže – GO. Jet se však pořád dá, a pouze místy je kvalita antuky o poznání horší. Pořád to však jde, protože někdo už stejně před námi jel a cestu označkoval.

To platí až do té doby, než se dostaneme na King Edwards River. Vysoký stav vody a informace, že někdo před námi právě urazil olejovou vanu moc nepomáhá. Jirka brodí řekou, a mne si bradu. Jdu s foťákem za ním, ale jednak mám co dělat s bočním proudem, a jednak je mi to bohatě po pás. Těžké rozhodnutí. Vidím na Jirkovi pohnutí mysli, pak však končí vytáčky. Jedem. Skvělé. Toyotě je to až po okna, jede to však jako Lavina v Pasekách na sjezdovce. Překročení brodu vítáme obrovským huráá, protože takhle řeka byla poslední velkou překážkou. Teď sice zbývá už jenom cca 400 km, ale když nebudou bažiny, tak to půjde až na konec. Fantastické uvolnění a tak hned míříme do bivaku. Další aboroginské sídliště. Nádherné skalní malby, a Jesseho tajemství. Skutečné pohřebiště dvou aboriginců. Dívají se z vyhlídky ve skále, a kontrolují si své stezky. Celou noc se na nás dívá aboriginský Bůh vody – Wandjina a tak se spí hned klidněji. Zatím je to absolutní.

Další den a půl v autě, a jsme v cíli. S údivem zíráme na ceduli „Helikoptérové letiště" a 2 piloty jak hrají karty. Vypadá to tu přesně jak v americkém filmu. Teprve na zpáteční cestě chápu o co jde. Pro většinu lidí co si sem proklestí cestu, je to jediný způsob jak se dostat tam, kam my míříme pěšky. Balíme zásoby, poslední sklerotické návraty k autu, a sbohem. Za 3 týdny se vracíme. Helikoptéráci nám pohlídají auto. Je pravé poledne, nakládáme si kletry na záda a vyrážíme. Nic moc, a to ještě nevím, co mne čeká dál. Dnešní tůra je však jenom k Mitchell River, tam máme nocleh.

Prvních 8 km a jsem úplně vedle. Přes dvoje nádherný Martens vodopády na Camp creeku se přichází k Mitchell River. Jirka se chlubí, že první publikovatelnou fotku Mitchellových vodopádů udělal on před 20 lety, ale teď že toho lituje. 1 turista na 100 km2 se mu už zdá moc. Chápu jeho námitku, ale když koukám na padající vody Mitchell River, zdá se mi to jako blbá poznámka. I já jsem turista…... Nikdy jsem nic tak krásného neviděl a tak jen koukám do téhle spousty vod a říkám si, že už jenom kvůli tomu je nádherný nebejt v práci. Je 09. května a mě se právě začíná plnit největší přání posledních 20-ti let. Na druhé straně Mitchell River, pro nás je to tak 30 metrů, je totiž začátek naší cesty za krokodýly. 17 000 km letadlem, 3200 km autem a 8 km pěšky jsem musel urazit, abych viděl to, co málo kdo.

Cesta přes řeku trvala 3 hodiny. První problém byl, že je velice obtížné změřit stupeň zamoření řeky krokodýly. Zdánlivě nic nenasvědčuje tomu, že tu s vámi jsou, opak je však pravdou. Zásadní otázkou pak je, jestli to jsou sladkovodní Johnstonovi krokodýli, nebo ti slanovodní - mořští. Ti první jsou snesitelní, a pokud se neproměníte v rybu nebo žábu, pak nejste zajímaví. S těmi druhými je to horší. Teprve v závěru výpravy jsem mohl konstatovat, že mořský krokodýl je opravdový stroj na zabíjení, a i když člověk nepatří do jeho potravního řetězce, tak jenom proto, že se tu nevyskytuje. Takto špatně teoreticky vyzbrojen jsem tedy nechal rozhodnout Jirku o způsobu přepravy přes řeku s tím, že jsem nabídl znalost horolezecké techniky na překlenutí řeky. Kletry jsme tedy přepravili po laně – vyjma Jirkových fotoaparátů, ty si raději přenesl přes vodu na zádech i za cenu rizika, že se utopí se vším, a lidi pak vodou. Voda byla sice chladivá, ale při myšlence na neznalost typu krokodýlů bylo docela teplo.

Na druhé straně řeky jsem si už připadl jako v Planetě opic na zakázaném území. Bohužel, tato část planety se vybavila antituristickými nástroji typu Spinifex grass nebo Spear grass. Trávy žiletkovitého charakteru nebo trávy ve tvaru vystřelovaného kopí jsou zde pouze proto, aby vás odradily. Jejich výška je různá, ale postupně jsme procházeli těmito šílenými travami až 2,5 metru vysokými, s nohama rozřezanýma do krve, a s pocitem, že amputace je jediný prostředek, jak se pálení zbavit.

K těmto travám se přidávají ještě zelení mravenci, jejichž umění je v tom, že si hnízda dělají slepením dvou listů na stromě nebo keři, a pokud putujete touto krajinou je téměř stoprocentní, že si je shodíte batohem na záda. Účinek je stejný jako spadnout do mraveniště rezavých mravenců v Čechách. K tomu 36 C ve stínu, pot, pryskyřice ze Spinifexu, milióny rozházených pískovcových balvanů, pravé australské peklo. Hned po prvním dnu jsem toho měl dost. Poprvé v životě jsem tušil, že jsem na dně. Chvílemi se mi zdvojovalo vidění, bohužel však žena Soňa toho chtěla využít především ke snížení přídělu potravy, ne k pomoci. Dr. Emil Holub bylo první jméno, které mne napadlo a hned jsem si dal závazek, že musím po návratu navštívit jeho muzeum.

První den skončil na bezejmenném potoce v bezejmenné krajině. Kimberley se tím přímo vyznačuje. Máte ještě možnost si pojmenovat téměř cokoliv, protože tu téměř nic jména nemá, nebo se to označuje pouze jako „kóta 320, falls, creek" atd. Na potoce byl nádherný pool – alias water hole – alias bazén, a v něm plno ryb, želvy, žáby křišťálová voda. Bivak byl vysvobozením. Chytání blackbreamů se stávalo celovečerním programem, a pokládání jejich hlav na výrazné kameny ve vodě rovněž. Jelikož je podzim, dny jsou velice krátké a v 7 hodin už je tma jako v pytli. Jirka vybaluje baterku se slovy „pojď se podívat, kolik jich tu je" a posvítí na setmělou noční hladinu. Nikdy bych tomu nevěřil. Tam co jsem se celý den koupal, vyhříval a slunil, chytal ryby, tam svítí ve světle baterky několik párů oranžových očí našich krokodýlů. Jsou tu, vědí o nás, my bohužel o nich ne. Čert ví jak to dělají, ale ve dne jsou neviditelní.

Hned na druhý den jsem si naordinoval klid, a zatímco ostatní hledali nové vodopády na jiném bezejmenném potoce, já jsem lovil ryby na dalším v řadě, Circular poolu. Ten se vyznačoval nejenom krásou a malebností, ale především tím, že tady opět Jirka a Maruškou vstoupili do zoologického síně slávy. Objevili zde totiž kdysi novou, doposud neznámou želvu. Dostala jméno želva Lochmanova a česky neuměla. Než jsem se s ní seznámil, uzavřel jsem nepřátelství se želvou dlouhokrkou, která mě chtěla sežrat čerstvě nalovené ryby. Božské místo bylo pro mne tolik potřebnou relaxací. Další etapy už budou bez vody a tak je nutno si užít.

Vzhledem k obtížné orientaci Jirka vytáhl jeden ze skvostů techniky, měření polohy GPS. Přístroj je to fakt skvělý a lze podle něj najít v komplikované krajině myší díru s přesností na pár centimetrů. Hned další den však i se skvělou GPS jsme dvakrát zabloudili a to tak blbě, že jsme skončili zatměním v buši. Jedna věc je totiž souřadnice, a druhá jak jít tím směrem co chci, když to prostě nejde. A tím se tato krajina vyznačovala opravdu skvěle. Jediná možná průchodnost je totiž pouze potoky, buď mokrými nebo suchými, a ty si prostě tečou podle svého bez ohledu na cíl naší cesty. A tak se stalo, že jsme prostě něco chtěli, a krajina nechtěla.

Teprve druhý den jsem se do toho vložil s tím, že když selhala GPS, tak vylezem na nejbližší kopec či skálu, a metodou českého Jeníčka a Mařenky se zorientujeme. Dobře jsme udělali. Jednak jsme skutečně viděli, kam můžeme jít, ale hlavně jsme vylezli zcela náhodou na jedinou, široko daleko možnou vyhlídku. Před námi se otevřely nekonečné pláně Kimberley a v dálce pak ústí krokodýlí řeky Hunter River. Ta končila obrovským mořským zálivem s nádherným jménem Prince Edwards Gulf.

Teď už to byla hračka a během dvou hodin jsme byli na potoce, kam Jirka celou dobu směřoval, a o kterém prohlašoval, že bude naší první delší zastávkou. Nic víc k tomu. Pak skromně prohodil, že jsou tady docela pěkné menší vodopády a nechal nás kochat. Byly opravdu krásné, a řeka nás zcela fascinovala. Přesto se mi na tom něco nezdálo, protože Jirka s Maruškou se nějak divně tvářili, přímo tajemně. A tak jsme sestupovali korytem řeky (opět bezejmenné), a postupně napínali sluch k nějakému hukotu. To už jsem zbystřil, protože to co následovalo, bylo naprosto nepřekonatelné. 80 m vysoký vodopád do obrovského pískovcového kuloáru byl přímo ukázkový. Chtělo se mi křičet „Vinnetou, Nšo-či …." ale bylo to marný. Hukot vody a nádhera toho co jsme viděli mě zcela umlčela. Dr. Emil Holub - znovu mi vytanulo na mysli. Tak to je to tedy opravdu odměna. Peklem do ráje - to je heslo Kimberley.

Kdyby takovýhle vodopády byly v Evropě, bylo by okolo nich betonové monstrum, hospody, a kdo ví co ještě. Tady nic. Pouze nad hlavním kaňonem v převisu jsme našli malby, které svědčily o tom, že i aboriginský muž byl romantik. Určitě tu taky vysedával, díval se na padající proudy vody a přemýšlel o svém životě.

Strávili jsme zde 3 dny. Jeden den jsme přitom zasvětili pochodu na mořské útesy, kde se určitě podle mapy nevyskytovalo mangroví. Mangroví je zvláštní typ stromu, který zarůstá do moře, a ve kterém žijí slanovodní krokodýli, resp. se schovávají v jejich kořenech. Cílem bylo jednak se k nim přiblížit, a jednak zkusit něco ulovit z mořských ryb. Podle souřadnice GPS to bylo 4 km. Vypadalo to jako hračka, a vzhledem k tomu, že jsme šli nalehko, nikdo si nemyslel, že by to nebylo dosažitelné. Bohužel, krajina spustila svoje peklo. Spinifexové trávy, nekonečná bludiště pískovcových skal, to všechno nám bránilo zuby nehty k dokončení cesty.

Hodinu po poledni jsme museli uznat, že to vzdáváme. Podle GPS chybí 360 metrů, ale síly už není. Vracíme se, ale i návrat se stává hororem, protože prostě v této krajině dvakrát do jednoho místa nevstoupíš. Místo abychom už byli u vodopádu, plácáme se pořád v bludišti skal a spinifexu, a nejhorší na tom je, že vodopád ani neslyšíme. Je to zakletý. Teprve těsně po západu slunce jsme zpátky odkud jsme vyšli. Uff. Tak tady si něco zlomit, nebo potřebovat pomoc, tak to je tedy horor. K autu to je sice max. 30 km vzdušnou čarou, ale 4 dny chůze minimálně. Raději to nepřivolávat.

Další den zvedáme kotvy. Cílem je Hunter River, opravdová krokodýlí řeka. A protože jdeme do jejího ústí, cílem jsou slanovodní krokodýli. Je to však ještě daleko. Nejdříve stoupáme po naší bezejmenné řece vzhůru, a pak azimutem přes pláň. Nekonečná změť skal, eukalyptových stromů, trav. Pastva pro oči všemi směry, jinak se tu však nedá jíst ale vůbec nic. Večer se šplhám na skalní hřeben abych se podíval na jediný kopec v okolí, 420 metrů vysoký Donkins Hill a na západ slunce. Z hřebene hledím dolů do údolí na náš stan v buši, a koukám jak je tu strašně ztracený. Malá zelená tečka mezi skalami a zeleným porostem, kdo by nás tady kdy hledal a taky proč. Nicota, to je slabý výraz.

K Hunter River dorážíme další den. Krajina si vymyslela nový způsob deklasování. Půl dne se plahočíme potokem a bažinami, střídavě po kotníky a pak po pás ve vodě. Je to trénink „Kambodža 2" pro boj v buši, nebo je to ona vysněná dovolená v Austrálii? Šílený. Jsem nabobtnalej jako houba, a trekový boty se začínají pomalu rozpadat. Koukám kolem sebe jako divej a čekám, kdy se objeví poslední výzva Kimberley, hadi. Nic však z toho nepřichází.

Najednou jako když mávne proutkem, bažiny končí a vstupujeme do kaňonu plného pískovcových balvanů, poházených všemi směry. Nádhera. Pouze kotníky na promáčených nohách začínají trpět více než je zdrávo. Nahoru, dolů nahoru, dolů …. Ještě pár stovek metrů, a otvírá se celé údolí Hunter River. Jirka s Maruškou jdou napřed zkoumat, jestli na jejich poolu nejsou hosté - krokodýli, a my se Soňou čekáme na výsledek. To pro případ, že by jsme byli něco jako dělená strava krokodýlů. Hlášení je však negativní a tak končíme den u nádherné vodní nádrže uprostřed skal, s ešusem plným nachytaných blackbreamů. Další průchod peklem do ráje. Bože, jak to ti aboriginci dělali když tady chodili pouzev bosí ? Mě se rozpadají trekový boty, jak to mohla vydržet jejich kůže na noze ? Jsou to samé záhady. Večer chytáme ryby. Jirka seknul vlasec s háčkem o nějaký kámen a teď kleje . Musí do vody a jsme tu příliš krátce, abychom věděli, jaký krokodýl tu žije. Stresová chvilka, a je venku. Člověk tady asi nikdy neví. K moři je to kousek.

Další den je odpočinek abychom načerpali sílu. V plánu je totiž horolezecká etapa. Donkins Hill, kopec vysoký 420 metrů nad mořem, vzdušná vzdálenost GPS je 2 km. Hračka, to jsem si myslel. Jenomže tady je všechno jinak. Na začátek paráda. Stěnou vyschlého vodopádu se šplháme vzhůru (takový dvojkový lezení jako ve Schmilce) a pak dál, korytem vyschlého potoka. Bohužel, posledních 30000 let koryto nikdo nečistil a tak to je na nás. Vše se brání. Napadané stromy, spinifexové trávy 2 metry vysoké … Pokládáme Jirku zádama do trávy i s batohem, slehnout zádama trávu, zvednout, krok vpřed a znovu …. Postupujeme šílenou rychlostí 250 m za hodinu a propadáme beznaději. Dva kilometry s převýšením 200 metrů jdeme 4 a půl hodiny a jsme hotoví. Vůle však vítězí – vyjma u Marušky. Ta to vzdává 50 výškových metrů pod vrcholem. Naše horolezecká nátura nám však toto nepřipustí a tak se šplháme na další a další skálu, a pak už je tu poslední šutr a vrchol. Fantastický, kdyby to bylo v Himalájích, tak se tomu nedivím. Takhle mám dojem, že jsem se zbláznil.

Na vrcholu je první a současně naše poslední setkání s bílou civilizací za posledních 14 dnů. Vrcholový mužik, a v něm zabalená krabička od filmu se vzkazem a jmény dává vědět, že nejsme první. Z jachty ze zálivu vystoupili na vrchol za 4 hodiny … jména a telefonní číslo - v roce 2000. Jirka si nenechá ujít jízlivé připsání vzkazu, že je první Whiteman, který dobyl tento vrchol podruhé, a že je Čech.

Kdyby tu však náhodu byl Praotec, asi by velice rychle upaloval pryč. Tahle krajina opravdu strdím nečiší. My jsme upalovali rovněž, ale pouze rychlostí výše popsanou. Zcela zničeni, při západu slunce usedáme v našem kempu a jsme rádi, že to máme za sebou. Jenom přemýšlím, zda-li problém není v nás. Tohle se mi ještě nestalo. Vždyť to byl skoro vodorovný výstup, a takový výsledek !!

Další den je v plánu etapa bohatýrská – slanovodní bestie. Vydáváme se dolů řekou až tam, kde je vidět na skalách již viditelné stopy přílivu a odlivu. Naše ostražitost je na maximální výši. Je vidět, že i Jirka s Maruškou, kteří tu byli již několikrát, mají všechny nervy napjaté. Prolézáme opatrně po straně řeky mangrovím a čekáme, kdy se která bestie objeví. Problém je, že nevíme ještě, jestli je příliv nebo odliv. A to je dost důležité. S odlivem totiž odcházejí ryby na moře, a s nimi i krokodýli, s přílivem pak naopak. Navíc rozdíl mezi přílivem a odlivem je tady až 8 metrů, a podle toho jste buď na břehu u vody nebo na skále.

Bohužel po hodině čekání zjišťujeme, že je odliv, a tedy to bude s krokodýly bezpečnější. Asi však nebudou. Nahazujeme tedy vlasec a chytáme ze skály ryby. Za dvě hodiny, tam co ještě při našem příchodu byla voda, je nyní 3 metry hluboko. Jirka chytá sice mořského sumečka, pak nějakého jedovatého mořského hada, ale krokodýla to nevyváží. Najednou Maruška špitne – támhle. Uprostřed řeky nás jeden exemplář pozoruje. Pouze 3 body je vidět – 2 oči a nos. Zkoumají co jsme zač. Pak se potápí a Maruška vysvětluje, že vydrží pod vodu 30 minut. Může se tedy vynořit tady, ale stejně taky úplně někde jinde.

Tenhle však usoudil, že to k jídlu nebude, a vylézá naproti nám na břeh na sluníčko. Odhaduji ho tak na dva metry, a to je vlastně mládě. Ti největší co tu byli kdysi, mívali až 10 metrů a vážili 2 až 3 tuny. Je to vzácná chvíle a jenom lituji, že mám tak krátký zoom na foťáku. Přesto cvakáme fotoaparátem. Je to můj první, slanovodní. Pozdní odpoledne nás vyhání z krokodýlí pozorovatelny a tak se pomalu vracíme. Je sice dobře, že jsme je nepotkali z větší blízkosti, hlodají však ve mně pochybnosti, jestli jsem splnil normu.

Pomalu zvedáme kotvy. Plány jsou jednoduché – přes kótu 303 zpět. Ptám co to ta kóta je a dozvídám se, že kopec, na kterém by měla být jedna z mnoha aboriginských galerií. Stoupáme vzhůru potokem a pomalu dáváme Hunter River sbohem. Cestování se výrazně zlepšuje, protože jednak podzim pokročil a už není to spalující vedro, jednak už jsme trénovaní a zvyklí, a hlavně už jsme skoro všechno snědli. Zásoby se opravdu výrazně snižují, a tak začínáme šetřit. Pár kousků pemikanu, oříšky, a pokud možno k večeři blackbreamy. Jiná možnost není. Na Jirkovi je vidět, že síly už dojíždí. Pravidelně vyškrabuje ešus, až mám strach, že ho proškrábe. Na sobě odhaduji 3 až 5 kilo dolu. Tolik jsem měl naposled v 18-ti letech.

Tentokrát jdeme po nádherných aboriginských loukách a jde se skvěle. Místo trávníku však kráčíme po koberci zaschlých rosnatek, drobounkých masožravých rostlinek. Mitchell plateau je jejich významným působištěm a jsou tu téměř všude. Kdyby mě tak viděli z Botanické zahrady!

Pomalu se vymaňujeme z džungle skal a loučíme se s podmanivou krásou pískovcových skal. Kolik by se sem asi vešlo Českých rájů ? Vycházíme na náhorní rovinu Mitchel plateau a míříme to k potoku, který nás dovede na kótu 303. K našemu překvapení, na tomhle čůrku vody žije na každých 100 metrů toku nějaký krokodýl. Posloucháme plácnutí do vody, občas vidíme jejich ocas, ale vidět ho a fotit jevskoro nemožné. Zuřím. Tak daleko se plahočím, a pak mám jenom jednoho z Windjany, jednoho z Hunter River, ale všechny hrozně daleko. To není žádná spravedlnost.

Večer táboříme u creeku a vaříme večeři. Jako obvykle, Jirka jde po setmění svítit na krokodýli. Ani nevím jak se to semlelo, najednou jednoho drží v rukách. Nebo naopak ? Krokodýl, tak max. půl metru a zakousnutej Jirkovi v ruce, ten ho druhou drží za ocas, a nikdo neví kdo má větší šok. Roztahujeme krokodýlkovi tlamu, kterou se zakousl Jirkovy do ruky, a odnášíme ho na břeh. Začíná fotografické show. Pokud má krokodýl světlo z baterky v očích, stojí jak kamenný. Jakmile však se světlo stočí jinam, frrrrrrrr…….a je skoro pryč. Jirka se po něm znovu a znovu vrhá. Tohle ještě prý nefotil. Nechává mi ho podržet a tak zjišťuji, že ta kůže na kabelky je na omak opravdu skvělá. Už se ani nedivím, že je málem kvůli tomu vyhubili.

Když nám tenhle krokodýl dopózoval, Jirka už zase řve - ježíšmarjá to snad není možný. Vrháme se k potoku a tam u břehu se ve světle baterky krčí pár dnů vylíhlé mládě. Oči má 2x větší jak tělo a vypadá fantasticky. Kdyby to nebyly bestie, byla by to nádherná zvířata. Takhle mám pochybnosti, ale i tak je to radost je veliká. Když vidím jak ten drobek prokousl Jirkovi ruku, jakou sílu má dospělý kus ? Raději nezkoušet.

Problém je v tom, že krokodýl má strašně moc času. Takže pokud útočí, pak pouze tehdy, když má stoprocentní jistotu. A to je hrozný. Je málo pamětníků co to přežili. Buď vás totiž nechá, takže vy nevíte že tam je, a nebo využije své neomylnosti, a pak už to zase nevíte. Je to prostě stroj na zabíjení. Dokáže ležet absolutně nehybně a skrytě, dokonale splývající s prostředím. Po jednom cestou Jirka skočil do potoka i s potápěčskými brýlemi a s cílem ho najít pod vymletým břehem. Marně. Kam se tam schoval nikdo neví. Prostě se vypařil.

Bohužel kóta 303 nás od krokodýlího creeku odvádí opět do buše. Znovu se objevují pískovcové skanzeny, spinifexy a další radovánky, a pak je už vidět kopec, což je v této krajině významná vyjímka. Odhadujeme, kde mohou být převisy a tedy i galerie, a míříme do skal. Jdeme správně. Kresby jsou toho důkazem. Hluboká jeskyně svědčí o tom, že tady určitě žili, a když se ještě lépe porozhlédnu, nemám slov. Na skalní plošince s vyhlídkou je pohřebiště a v něm na červeno natřené, typické kosti.

Způsob pohřbívání je velice zajímavý. Protože tito obyvatelé byli chodci, byli pořád na cestě jako Kerouac. A tak když někdo umřel, zabalili ho do kůry stromu zvaného Paper tree a zavěsili na strom tak, aby k němu nemohla zvěř. No a pak za pár let, když se vraceli, tak babičku sundali, její kosti natřeli na červeno, a pak ji uložili na skalní vyhlídku tak, aby se i po smrti mohla dívat do krajiny. Pokud na takovémto místě najdete kresby, pak barva smrti je bílá.

Odcházíme z tohoto posvátného místa a jsme zahloubání do sebe. Setkání se smrtí je vždycky z jiného soudku. Při další chůzi po nádherné přilehlé louce si představuji, jaké to tu asi bylo, když tu žili. Objevujeme i pramen vody a je nám jasné, že tenhle kopec byl pro ně asi vskutku ukázkové bydlení.

Je však už čas, a Jirka má v plánu dnešní noc strávit u vodopádů v Zakázané rokli. Název nekomentuji, protože na mapě nic takového není. Ale už si zvykám, nejsou tady poprvé. Procházíme údolím dalšího potoka, pak nekonečných pár kilometrů spear grassem….Maruška se v chůzi úplně zarazila a ukazuje něco v trávě Jirkovi. Had. No jo, ale jakej. Než jsem si stačil uvědomit, že nemám zoologický vzdělání, Jirka už ho drží v ruce. Had, může mít tak dobrejch 2 metry, se mu kroutí v ruce, a jen tak mimochodem se do ní zakusuje. Zatímco já blednu, Jirka mu lichotivě domlouvá …"Ale, ale ty jeden blbečku, tak ty by jsi kousal…". No to snad není pravda. Pak však přeci jenom hledá nějaký dezinfekční prostředek se slovy, že to je zase naše známá krajte černohlavá, no a že jedinej problém je, že si asi nečistila zuby po posledním jídle, tak je lepší použít dezinfekci. Co na to dodat … Asi na to opravdu tady nemám.

Je 16. den našeho hiku a my končíme u vodopádu v Zakázané rokli. Ten bivak je významný nejenom tím vodopádem, ale hlavně proto, že je poslední. Cpeme do sebe zbytky jídla, protože už šetřit nemusíme, a naposledy přikládáme do ohně k večerní filozofické debatě. Fantastické večerní slunce barví krajinu jako každý den do červena, a všechno, kam ty paprsky dopadnout, mění tvář. Je to zvláštní, vždycky ráno za rozbřesku, a pak večer při západu, se buš převléká do úplně jiných barev. Zkouším to s foťákem, ale prostě to neumím. Tyhle barvy si prostě musím zapamatovat. Vyfotit se to nedá.

Ráno balíme, měříme azimut a vyrážíme. Mitchell River je už nedaleko. Je to však klam, protože 3 hodinky chůze to zabere, no a pak už jsme tam, kde jsme před 17-ti dny začali. Voda však už mezitím opadla, a tak to, co vypadalo předtím hrozivě se mění na poklidnou řeku. Nad vodopády poletuje vrtulník z našeho parkoviště, a když přicházíme blíže, vidíme zástup důchodců, kterým pilot přináší mrazící box s čerstvou Coca-colou. Zatracená civilizace. Jirka měl pravdu. Že to kdy vůbec vyfotil.K večeru docházíme až k autu.

Co naplat, všechno jednou končí. Ráno balíme a startujeme. Po 70 km jízdy na antuce se objevuje šílená cedule. První hospoda, ta aboriginská v Derby, je 598 km. Bože. V duchu přemítám, jestli nezačnu jezdit na pivo do Košic, a Jirka přidává plyn. Směr Broome, letiště a domů. Cestou se bavíme pozorováním nádherných baobabů a dáváme jim přezdívku „pivní láhve". Kromě fantastických tvarů je to tady jediný strom, který na zimu shazuje listí. Proto připomínají podzim, a korigují moji představu o vodorovných deštích v Jizerských horách. Prostě není podzim jak podzim.

Počet aut na Gibb River Road se významně zvýšil a je nutno si dávat pozor. Auto v protisměru potkáváme už skoro každou hodinu. Na přechodu King Edwards River to však s námi málem sekne. O strom opřené horské kolo, rozdělaný oheň a cyklista vypadající jako vysušená mumie. Jirka se s ním dává do řeči, když však zjistí, že právě dojídá pečenou želvu protože mu došlo jídlo, odmítavě od něho odchází. Jsme v rezervaci a zvířátka se prostě nežerou. Raději mlčím a svůj názor nevyjadřuji. Pouze toho borce tiše obdivuji. Má za sebou 400 km antuky a tak v duchu smekám.

Antuková silnice má jednu velkou výhodu. To co nejste schopni najít v buši, na antuce se to najde ihned. Klokaní stopy, hadi, ještěrky, dingové … I zvířata vědí, jakou výhodu má dálnice a tak jí lehce využívají. Řítíme se sice po té antuce stovkou, ale náhlé šlápnutí na brzdy svědčí o tom, že náš specialista na žáby a hady něco viděl. Většinou to sice jsou zbytky pneumatik, kabely, apod. , občas to jsou však i věci vzácnější. Tou zlatou perlou byla mulga černá. Zastávka u hada, jehož uštknutí znamená 7 minut života se mění na 2 hodinovou přestávku.

Jirka nejdřív zkouší fotit čtyřstovkou objektivem, pak se však pomalu ohnisková vzdálenost zmenšuje a zmenšuje. Když mu Maruška nakonec přináší objektiv s ohniskem 50 mm, mumlá si již něco o idiotech. Jirka však na to neslyší. Plazí se před hadem, zatímco had se připravuje na bojovou polohu. Ještě že špatně vidí, těžko by se smiřoval s Jesseho zpoceným obličejem u své krásné hadí hlavy. Všechno dobře dopadá. Had žije a i Jirka přežívá. Teprve teď si však uvědomuji, co to je být v transu. Maruška se zmiňuje o nějaké podobné historce s tím, že had utekl do díry, a tak Jesse se rozhodl, že ho odtud vytáhne holýma rukama. Prý to byla jejich první manželská hádka …..

Další had na cestě je opět kobra, tentokrát tak 2,5 metru dlouhá. Už to vypadá, že se fotit nebude když najednou Jirka křičí z buše „Maruško, jde se fotit !!!". A u obrovského termitiště vysvětluje, že krajta v tom termitišti žije, je nasáklá termitím pachem a tak ji termiti nekoušou, a ona z toho má bezva úkryt. Což o to, díra tam vskutku je. Jirka se však půl hodiny baví tím, jak ji do té díry nasoukat pozadu a to navíc tak, aby se to krajtě líbilo. Jsem z toho jelen. Když už tam nakonec krajtu dostane, tak krajtě se zase nechce ven, protože doma je doma. A tak se střídavě přetahují a přetlačují. Bože dobrej, tak to bych přál každýmu vidět. Nakonec krajta vítězí a mizí celá v termitišti. To už ale Jirka na ni vyplácal celej film.

Konečně Broome. Chybí mi však ještě 4 dny do odletu, a tak ho záhy opouštíme, Ještě před tím jsme se však stačili umýt mejdlem, vyprat si věci , a popít pivko značky EMU. Lahoda. Cílem jsou pláže, nekonečné pláže bílého písku a červených skal, táhnoucí se na jih i na sever od Broomu. Začíná rekreační fáze pobytu a i já, známej nepřítel válení se u moře, podléhám. Na této Riviéře jsme totiž úplně sami. Systematicky křižujeme nazí bílé písky a sbíráme škeble, mušle, korály atd. Indický oceán vydává svoje bohatství. Vše svědčí o tom, že korálový útes se nachází i na této straně Austrálie. K večeru se objevují hřbetní ploutve delfínů, kteří křižují vodní plochu před námi jako by se nechumelilo. Boží.

Jediným stínem pobytu jsou varovné černé dýmy směrem z buše od Broomu. Aboriginský muž totiž vymyslel jednu zásadní, a nezaměnitelnou věc. Již 30 000 let systematicky vypaluje krajinu a tak ji kultivuje. Oheň v buši přináší nejenom novou, zelenou trávu, dává i možnosti obživy. Zvířata před ohněm utíkají, a ta co utečou, stávají se kořistí lovců. To bylo dříve. Dnes je metoda stejná, co však aboriginský muž ušel za celý rok, to helikoptéra nebo terénní auto dnes objedou za hodinu. A tak většinou všude, kam se člověk podívá, někde něco hoří. Dokonce určité typy rostlin, po 30 000 letech požárů a ohňů, nedokáží vyklíčit pokud se neupečou v ohni.

Dýmy však houstnou a stávající se nesnesitelné. Navíc zakrývají slunce, a to není zrovna ideální řešení. Usínám, ale Jirka sedá ještě do auta a jede směrem k ohni. Je to ještě daleko, asi 7 km. Přesto dáváme budíka a chystáme se v noci přehodnotit rozhodnutí. Co kdyby ? Naštěstí se vítr obrátil a tak je poplachu konec. Ráno měříme rychlost čela požáru a ta je malá. Za celou noc sotva 2 km. Ještě 2 dny bychom vydrželi.

No a už je konec. Poslední hospoda, tentokrát s australským vínkem, letiště v Broomu polního typu jako na Safari v Keni, a konec. Mávám odjíždějícímu autu. Vracejí se zpátky po antuce cirka 500 km na nový hike na Lennard River.

Pro Jirku je to další, z mnoha služebních cest. Závidím. Přesto však mám splněno. Všechny sny na 100%, a možná i více. Sbohem Kimberley. Na peklo zapomínám, byl to ráj .

Dne 16.06.2001