DÁMSKÁ JÍZDA V PAKLENICI

Poslední víkend v dubnu a první týden v květnu jsme vyrazily na lezení do Paklenice. Byly jsme čtyři: Eva Hartlová, Jana Millerová, Kačka Bobková a Petra Štemberová. Nejely jsme za výkony, ale jen si tak užít polezeníčko v teple a trochu si odpočinout od toho druhého, silnějšího, moudřejšího pohlaví... Počasí se nám vyvedlo skvěle. Celý týden bylo slunečno, 25-27 stupňů ve stínu. Byly jsme rády, protože jsme se po zimě opravdu trochu ohřály a ještě jsme mohly na svá sýrovatá těla navléknout lezecké podprsenky, jak se to v takových "správných" vápencových oblastech sluší. Zabydlely jsme se v Séline, malé vesnici hned vedle Stariho Gradu, kde je vstup do Národního parku Paklenica. Bydlely jsme u Antého, což je můj známý od minulé dovolené v Paklenici, a který nás za dvacet Kun nechal spát na svém zahradokempu s teplou sprchou a záchodky. Nebyly jsme tam samy. Byli tam Slovinci - výborné sušenky a sladkosti. Tepličáci - pěkní hoši, výtečná hruškovice...

První dva dny jsme si tak oblézaly, co se dalo podél cesty na začátku kaňonu. Třetí den jsme se s Evou vypravily do delší cesty Danaja, 5b a Jana s Kačkou do cesty Pero, 6a. Oba výstupy vedou na Stup, což je jeden z pilířů Anica Kuk, největšího hřebene, na který se v Paklenici leze. Čtvrtý den jsme lezly kraťounké cesty, abychom se moc nevyšťavily, protože jsme s Evou chtěly lézt cestu Mosoraski, 5c, na Anica Kuk. Cestu dlouhou podle průvodce 350m, podle nás trošku víc. Nastoupily jsme do ní v obavách z přítomnosti dalších lezeckých dvojic v půl sedmé ráno. Cesta je v průvodci na Internetu mezi "very difficult", ale lezecky obtížnější je pouze 5c /6-/ délka, třetí od vrcholu, kde se Eva pořádně zapotila a já potom s batůžkem také. Ale potom už nás čekala jen délka lehčí a poslední kratší pětková délka končící nádhernou stěnkou, která byla odměnou za šestihodinové lezení. Vše bylo poměrně dobře vyborhákováno. Při lezení jsme se tam tak různě komíhaly s dalšími asi čtyřmi dvojkami, jedni nás dokonce předlezli, ale nejlepší byli Poláci, kteří si nás vyfotili a večer přislíbili pivo. Protože dvě krásné lezkyně ve stěně...

Byly jsme s Evou strašně nadšené, protože to byla nejdelší cesta v našem dosavadním lezeckém životě a byly jsme rády, že jsme v Paklenici nezahálely. Další den jsme byly trochu unavené, Jana s Kačkou také, protože vylezly asi deset různědélkových výstupů, co u cesty našly a tak to chtělo rest. Udělaly jsme si krásný výlet do Malé Paklenice. No, v oblasti se nám prostě líbilo a doufám, že se tam v budoucnu na ty delší a snad i těžší cesty vrátíme.

Petra


Chcete se také podívat do Paklenice? Nemáte průvodce? Lezete rádi doporučené cesty?
Zkuste to tady .