Ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Oscar Wilde.

 

Předmluva ke druhému vydání knihy "Základy mužského šovinismu"

Fakt, že první vydání bylo rozebráno během dvou měsíců, je smutným dokumentem toho, že diskutovaná problematika tíží mnoho lidí, samozřejmě hlavně mužů. Ženskou část čtenářstva kniha rozděluje ostrým řezem na dvě části. Na tu rozumější, která se se mnou zásadně nepře, a na ty ostatní, které mě nenávidí a o kterých kniha de facto pojednává. Přiznávám, že jsem zaskočen početností té první části, o které jsem se domníval, že bude tvořena pouze řídkými výjimkami. S reprezetantkami té druhé části pak v různých obměnách vedu v podstatě tento rozhovor:

Srpen 1996, Josef Hausmann

 

Předmluva ke třetímu vydání

Dlouho jsem nemohl nalézt argument proti námitce často vznášené znechucenými čtenářkami: "Co jiného mohlo z takového debila vypadnout, než takováhle blbost." Aby se vnitřně vypořádaly s vlastním nelichotivým obrazem, který se jim v knize zrcadlí, odsoudí její obsah jako snůšku hovadin a protože argumenty je potřeba podpořit důkazy, podloží své tvrzení tím, že prohlásí autora za vola. To se samozřejmě těžko vyvrací. Ale naštěstí na tom nezáleží. Já přece nejsem autorem těchto myšlenek. Já jsem jenom jejich sběratelem, já jsem je jen tak říkajíc zaznamenal na magnetofonový pásek u táborových ohňů, po hospodách, mezi sportovci, opilci, dobrodruhy i "řádnými občany".

A při této konečně nalezené argumentaci mohu oponentce předhodit něco na způsob: "Kdyby byla kniha výkřikem bezvýznamného blázna, nerozčilovala byste se takhle. Vy ale tušíte, že tímhle způsobem přemýšlí většina chlapů. Bojí se to třeba říci otevřeně, ale myslí takhle, toho vašeho nevyjímaje, i když si stokrát budete myslet a stokrát mě i sebe samu přesvědčovat, že on takový není, protože takového grázla byste si v životě nevzala. Mně ale autorství těchto myšlenek nepřipisujte. Za to, že voda teče s kopce, v noci je tma a chlapi jsou takoví, může Stvořitel. Jemu si stěžujte!"

Červenec 1997, Josef Hausmann

 

Úryvek z kapitoly VYVOLÁNÍ NEOPODSTATNĚNÉHO POCITU VINY

...Jeden můj přítel se tuhle neodvážil říci manželce, že hodlá v zimě přelézt severní stěnu Eigeru.....Bál se jí to říci ne proto, že se obával vyvolání slz na manželčině tváři způsobených strachem o jeho život riskovaný v tomto sportovně vrcholném a objektivně nebezpečném podniku. Ne, bál se toho, že bude držkovat kvůli tomu, že mu na to praskne 14 dní dovolené, s nimiž ona měla jiné plány.............Na mou otázku, co by se stalo, kdyby on jel se svými kamarády na Eiger a ona se svou partou (kterou ovšem nemá a proto jedná tak nevstřícně) na Kanáry, mi odpověděla: "Co bych dělala na Kanárech sama? Je to můj manžel, tak ať jede hezky se mnou!" Převeďme tento výrok do normální řeči a bude nám vše jasné. Bude znít totiž takto: "Ať se hezky zúčastní mého neprogramu!"

 

Úryvek z kapitoly DOBRÉ RADY K NIČEMU:

..."Představte si paní Blažková, ještě než jeli na hory, tak mu povídám: Nezlom si nikde nohu! A teď mi volal z Vrchlabí, že má nohu v sádře. Kdybych to tomu pitomci neříkala! Ale to je jak házení hrachu na zeď." A Blažková jí s největší pravděpodobností neřekne, že nohu si o vlastní vůli nikdo nezlomí a tudíž to není třeba ani nikomu radit, nýbrž prohlásí: "To je úplně bytečné jim něco říkat, oni mají stejně svou hlavu." A obě, navzájem utvrzeny v nadřazenosti svých myšlenek, odplují do svých příbytků, soucitně přitom míjejíce davy hlupáků příliš hloupých na to, aby si nechali od nich poradit.

 

Üryvek z kapitoly DUŠEVNÍ BILANCE MEZI MUŽEM A ŽENOU:

...Tak se stane, že ženy, jako by se staly vlastníky svých mužů, jim dovolují jít s kamarády na pivo, určují hodinu návratu, trestají křikem, odmítáním sexu a nastojte, někdy i bitím, a dokonce i milostivě odpouštějí, ale buďte si jisti, že dříve či později "odpuštěný" přestupek stejně vyčtou. Muži potom kodifikují tento hanebný status tím, že místo aby suše oznámili: "V sobotu jedu na volejbalový turnaj, vrátím se asi v neděli", začnou již dva měsíce předem škemrat: "16. dubna je turnaj ve volejbale, měla bys něco proti, kdybych jel?" Tím ji samozřejmě vystaví do role vrchnosti a jí chybí dostatek velkorysosti, aby tuto nezaslouženou roli odvrhla třeba větou: "No samozřejmě, proč bys nejel, copak se mě musíš ptát?". Ne, místo toho si v této roli zalebedí a utuží ji prohlášením na způsob: "To je ještě dlouhá doba, uvidíme, snad to půjde...", čímž mu říká, že když se bude hodně snažit, tak mu to milostivě povolí.